Velmi dlouho a velmi intenzivně jsme se v minulých týdnech zabývali novým typem koronaviru. Tak intenzivně a s tolika starostmi kolem, až jsme u toho trochu zestárli. Zda jsme také trochu zmoudřeli, jak se sluší na ty, kteří už mají něco za sebou, to se teprve uvidí.

S covidem se objevilo něco úplně nového a fyzický život ohrožujícího. A tak jsme udělali obrovská opatření, protože šlo přece o život.

Ale teď nám pomalu začíná docházet, že život nemá jen fyzickou stránku, ale taky ekonomickou, sociální, kulturní, psychologickou, spirituální a další. Firmy, úřady, rodiny, školy, divadla fungovaly a stále ještě fungují v bizarních nouzových režimech, které měly a stále ještě mají jedno společné – neumožňují nám normální život, protože narušily všechny přirozeně fungující vazby.

Co bude dál?

Budeme platit vysokou cenu za to, že jsme neuhájili ten normální život, jehož přirozenou součástí jsou i nemoci a dokonce i smrt, jakkoli je to smutné. Naprosto chápu, že takhle nemohou mluvit politici, nebo alespoň ne všichni. Ale obyčejní lidé takto myslet a mluvit mohou. A když budou, život bude zase normální.

Co je jisté?

Dokud se budeme zabývat koronavirem, nehneme se z místa. Pokud nechceme stagnovat, musíme se vrátit k tomu, co jsme opustili, když přišla tahle pandemie. K podnikání a k úřadování, ke kultuře a k rodinnému životu, ke sportu a ke spiritualitě. Tenhle nový typ koronaviru brzy zestárne, protože na scénu přijde nějaký novější. Nebo ten koronavir zmutuje k nepoznání, protože v tom zamořeném životním prostředí, které jsme si vytvořili, to ani jinak nejde. Takže se rychle rozlučme s představou, že bychom to mohli mít pod kontrolou. Covid je součástí života, který spoluvytváříme, a skutečný život nelze mít pod kontrolou.

Chceme-li jít dál, musíme se vrátit

Při pohledu do novin se v posledních dvou měsících mohlo zdát, že covid je to jediné, co na světě existuje. Není. Ani zdaleka ne. Covid je asi tak jedna milióntina života (a ve skutečnosti ještě milionkrát méně). Takže si opravdu nezaslouží, abychom kolem něho tancovali jako pravěcí lovci, zaříkávali ho nějakými vědeckými formulemi a doufali, že se brzy objeví lék a vakcína. Pokud budeme žít ve strachu a panice, nepomůže nám lék ani vakcína. Nebudou dost účinné, protože pro tělo oslabené chronickým strachem a panickými ataky nejsou žádné léky a žádné vakcíny dost účinné.

Chceme-li jít dál, musíme se vrátit. Musíme se vrátit k tomu, co je podstatou života. A tou je respekt k jeho nekonečné rozmanitosti. Dokud ten respekt máme a jsme s tou nekonečnou rozmanitostí života v souladu, je to v pořádku. Jsme zdraví, spokojení, výkonní. A odolní vůči nemocem, protože máme dobrou imunitu. Nebojíme se překážek a jsme připraveni postavit se čelem jakékoli výzvě. Jakmile se připoutáme k jedné věci, k jednomu problému, život přestane proudit, naše tělesná a mentální imunita jde do háje a nastanou potíže.

Třeba to příště zvládneme lépe

Covid je na ústupu, ale je jisté, že něco jiného se na nás řítí. Možná katastrofální sucho, možná druhá vlna koronaviru, možná něco úplně jiného. Počítejme s tím, že zanedlouho budeme skládat reparát. A pak půjde o to, jestli se zase k smrti vyděsíme a zastavíme veškerý ekonomický, společenský a kulturní život, nebo zachováme chladnou hlavu a nasadíme pouze taková opatření, která jsou nezbytně nutná. Nebudeme nic přehánět a nebudeme podléhat panice. Protože ať se děje cokoli, život si vždycky poradí.