Každý národ má své elity a nejinak je tomu i u nás. I když naše elity vydupaly Československo a předtím i český národ, tak další osud k nim byl dost macešský. Nejprve je decimovali nacisté, kteří z českého národa potřebovali jen pracovní sílu, a později komunisté, kteří v nich a vůbec v samostatně myslících lidech viděli hrozbu. Takže když přišla sametová revoluce, byla prořídlost elit docela značná a museli vypomoct studenti a herci. Nicméně k svobodě a demokracii jsme se propracovali. Filozofická vyhládlost byla znát, a proto zpočátku uspěla i nepolitická politika Václava Havla s důrazem na morálku. Protože však o peníze jde vždy až v první řadě, prosadil se ekonomický pohled Václava Klause. Stali jsme se úspěšnou zemí, ale také součástí dvou mocných bloků, NATO a EU. Nemůžeme už sami o všem rozhodovat, ale tomu, že musíme poslouchat, se říká korektně sdílet společné hodnoty. Konec konců, je to úděl všech malých zemiček. A my jsme si tentokrát vybrali dobrovolně, koho budeme poslouchat.

S elitami je ovšem problém a ani ten Západ už není takový, jaký jsme obdivovali zpoza železné opony. Svět se mění a ne vždy jen k lepšímu. Když Západ bojoval s komunismem, tak hájil tradiční hodnoty jako práva jednotlivce, rodinu a soukromé vlastnictví. Byl kompaktní. Když vyhrál, najednou explodovaly desítky nových konceptů a směrů jako relativismus, feminismus, genderismus, klimatický alarmismus, práva rozličných menšin a všechny ty šarády, nad kterými soudný člověk kroutí hlavou – volba pohlaví, hlasování o pravdě, MeToo, korektní přejmenování pojmů a uměleckých děl či prodávání klimatických odpustků.

Za tím vším stojí nové elity vychované na západních nebo i našich liberálních univerzitách. Pomáhají nám, nebo nám spíše škodí? Svět se mění a každá generace chce přinést něco nového, ale ne každé se povede, aby to bylo účelné, potřebné a posunulo to společnost dál. V historii byla období rozmachu a období temna. Současné elity nás chtějí vychovávat a - ač nezvoleny - i řídit. A i když prosazují každá něco jiného, jedno mají společné. Neomylné přesvědčení o své jediné pravdě a o tom, že kdo ji nevyznává, je nepřítel, který nemá v současné společnost své místo. Tím ohrožují svobodu a právo jedince hlásat svůj názor. Tito nepřátelé svobody a jiného názoru nemají žádné jednotné pojmenování, jsou rozprostření a plíživí a o to nebezpečnější. Jsou to i některé neziskové organizace, které pro konání dobra vyžadují financování státem.

Je zajímavé, že technická inteligence takovým mesiášským megalomanstvím netrpí. Tam teorie buď platí, nebo neplatí a pokus vyjde, nebo nevyjde. Tam se o pravdě nedá hlasovat. Vyvine se rychlejší počítač, chytřejší telefon nebo čisticí prostředek. Jiná situace je ve filozofických a humanitních vědách. Tam hypotéza představuje názor a je obtížné ji ověřit. A tak se o ní hlasuje počtem odkazů a příznivců. Humanitním elitám vlastně nezbývá nic než vychovávat, protože moc hmatatelného samy stvořit nemohou.

A tyto směry se teď snaží vybudovat svět, jaký by měl podle nich být. Ne takový, jaký by chtěli hloupí obyčejní lidé. Že se nám to nelíbí? Oni tomu rozumí a my máme držet ústa a krok. Nebudeme jim to přece kazit. To jsme už zažili v období komunismu a normalizace. Ano, stále ještě máme dost svobody, ale ubývá jí. Ale kolik vědců bylo již propuštěno ze západních univerzit, když odmítli alarmistické teorie, kolik mužů bylo znemožněno feministkami nebo proto, že nebyli korektní. A je to už i u nás, když byl známý psychiatr vyloučen, že si dovolil komentovat Grétu a její zdravotní stav. Zase už se říká něco jiného doma a ve veřejném prostoru. A to rozhodně není dobrý výsledek společnosti a jejích elit. Od nich bychom očekávali jistou lákavou vizi budoucího světa. Ale od těch současných? Opravdu nevím. Kde je ta část elit, která ještě neztratila zdravý rozum? Vymřela, nebo se bojí?

Jak bojovat s takovými názory a směry? Nedat se a dál říkat, co si myslíme. V dnešní době je třeba disent rozumu. Chtít dělat především dobro je vlastně počátkem zla, protože všechny diktatury na počátku deklarovaly, jaké dobro chtějí konat. A jeho až příliš důsledným prosazováním se propracovaly ke zlu, které pak převážilo. Dobro a zlo jsou tedy spojené nádoby a přemíra jednoho vede k druhému. Měli bychom víc používat slovo „nevím“ nebo „myslím si, že“, než „je to přece tak a tak“.

A při volbách volit ty subjekty, které ještě neztratily zdravý rozum a chtějí nás nechat žít po svém. Nějaké se ještě najdou.