V prostoru vymezeném Newtonovou fyzikou platí kauzalita. Ke kauzalitě patří také čas. Není úniku před hledáním minulých příčín toho, co se děje teď, chceme-li si vysvětlit přítomnost. Lidský mozek je strojem pracujícím s kauzalitou a pátrá po ní s jakousi obsedantností. Vím-li, že příčinou mé bolesti hlavy byl delší pobyt na slunci bez klobouku, bolest sice nepřestane, ale lépe ji snáším.

Humanitní vědy také pátrají po příčinách toho, proč kdy kdo nědo napsal nebo namaloval. Hledají však něco, co je tu navíc. To navíc je pro humanitní vědy specifické. Hledají smysl kulturního díla nebo kulturního dění. Pátrají po tom, kam, to směřuje – od současnosti do budoucna. Jak přírodní, tak humanitní vědy potřebují čas. Co se děje, děje se v čase. Příčina předchází následku a humanitní vědy pracují s příběhem, který se odehrává v časové dimenzi. Příběh je i ve Vinciho Moně Lise. Zobrazuje něco, co se stalo a dívá se někam do tajemna budoucnosti.

Moderní fyzika se už po desetiletí snaží vysvětlit svět „teorií všeho“. Tuší, že se k takové teorií přiblíží, sjednotí-li Einsteinovu teorii relativity s kvantovou mechanikou. Řeší rovnice, hledá jejich zjednodušení a oprošťuje je od parametrů, které se při výpočtu vykrátí a nejsou třeba v dalších krocích. Filosof Craig Callender ze San Diega v červnovém čísle Scientific American píše, že mezi dimezemi, které fyzika přestává při těchto výpočtech potřebovat, je čas. Valná část teoretických fyziků se domnívá, že teorie všeho popíše svět bez času.

Slavný fyzik a astronom, Arthur Eddington, nacházel vědecký důkaz pro existencí Boha ve skutečnosti, že člověk, stvoření boží, je přesně ve středu rozměrů prostoru, ve kterém žijeme. Naše hmotnost a velikost jsou v polovině mezi změřenými rozměry hvězd a Vesmíru na jedné straně a velikostí molekul a atomů na druhé straně. Kdo jiný by to mohl tak dokonale naplánovat a realizovat, když ne Stvořitel nebe a země?

Odpověď nacházím jinde. Je to artefakt metod, kterými jsme schopni našimi smysly pozorovat. Vidíme prostě stejně daleko na obě strany: do makrosvěta Vesmíru a do mikrosvěta atomového jádra. Pomáhají nám při tom přístroje přizpůsobené možnostem našich smyslů, které jsou zase ve vztahu k velikosti smyslových orgánů a našeho těla. Hubbleův teleskop vržený do Vesmítu otevírá svět makrosvěta, elektronový mikroskop svět mikrosvěta. Snažíme se dnes experimentovat a modelovat to, co se stalo při velkém třesku. Podobným způsobem jako s prostorem jsme nedávno začřali pracovat i s časem. Pomocí laseru dovedeme měřit atosekundy, tedy triliontiny sekundy. Jako se po Leuwenhoekovi pod mikroskopem začal otevíral prostor mikrosvěta, začínáme vidět do nanointervalů času.

Jak si představovat svět, kde se časové intervaly blíží a naklonec splynou s nulou? Teoretické fyzice mizí čas z rovnic snažící se o řešení spojení obecné teorie relativity a kvantové mechaniky. Matematika zabývající se výpočty je dnes za pomoci počítačů poměrně jednoduchá. Počítače vyřeší sebesložitější rovnice, musíte ovšem vědět, co do nich dosadit a které z rovnic jsou relevantní pro řešení problému. Nesmírně obtížné však bývá pochopit, co výsledek znamená, jaký to má.smysl.

Už zmíněného sira Eddingtona prý jednou rozčílila otázka novináře, který se ho zeptal, co znamená obecná teorie relativity, že slyšel, že tomu rozumí jen tři lidé na světě. Eddington se podrážděně zeptal: „Tři lidé? Kdo je ten třetí?“

Dospělí mají zpravidla v hlavě spoustu vžitých pravidel, která pokládají za samozřejmá a nepokládají za nutné přemýšlet, proč tomu tak je. K podobným pravidlům může patřit třeba Pythagorova věta nebo Newtonův gravitační zákon. Znají to už od dětství, mají to vtěleno do mozku. Připadá mi, že v jistém ohledu mají tyto samozřejmosti charakter dětského psychotraumatu. Ono se opravdu stalo, že jste v osmnácti měsících svého života slyšeli, jak se otec s matkou do krve pohádali, zda vyhoví doporučení lékaře, abyste zůstal v nemocnici, tam vás zavřeli do síťového lůžka a pak si vás hodinu nebo dvě nikdo nevšímal. I když nakonec vše dobře dopadlo, vrátili jste se z nemocnice a rodiče se k sobě chovali láskyplně a pečovali o vás vzorně, těch pár hodin po přijetí do nemocnice vás poznamenalo navždy.

Dostanemte-li poprvé do ruky mobilní telefon ve třiceti nebo čtyřiceti letech, nikdy nedosáhnete takové dokonalosti v jeho ovládání, jako děti které začaly hrát na telefonu bojové hry a pak posílat esemesky bez hacku a carek. Nastartovaly práci s mobilem, aniž byly zatíženi zručností psát všemi deseti na psacím stroji nebo gramatikou a pravidly, jak se píše zdvořilý dopis. Když se mladí lidé seznámí s nějakými zásadami teorie relativty a dovědí se, že Pytagorova věta platí jen za určitých podmínek, kde prostor má jen určitou velikost a tři dimenze, budou umět jinak přemýšlet než dnešní dospělí. Budou rozumět teoretické fyzice, když jim přestane překážet balast času a prostoru Newtonské fyziky.

Přemýšlím po staru. Není bezčasí něco jako věčnost? Je tu něco jako věčná přítomnost, odkud se „dění“ může odvíjet jak dopředu, do budoucnosti, do našich nadějí a máme pocit svobody něco v té budoucnosti měnit podle naší svobodné vůle, tak dozadu, kde se opíráme o svou paměť a o to, co čteme o minulosti v knihách nebo na internetu. Ve skutečnosti měníme ustavičně i minulost. Intepretujeme ji podle přítomnosti, která pádí s Alenkou v říší divů neustále kupředu a my musíme utíkat tak rychle, jak můžeme, abychom zůstali na ¨stejném místě. Vědcové honící se za citace v impaktovaných časopisech o tom vědí své.

Nedá mi to, a vrátím se k tématu, kterému lépe rozumím. Už řadu let víme, že mozek volí z možností, jak se budeme chovat, dříve, než o tom víme. Svobodná vůle je iluze. Mozek rozhodne o tom, jak se chováme, a my si pak vymýšlíme, proč jsme udělali to či ono. Někdy můžeme registrovat elektroencefalograficky, že interval mezi tím, co se stalo a okamžikem, kdy nám to vstoupilo do vědomí, trvá jen zlomky sekundy, jindy to může být i několik sekund. Jak mohu být zodpovědný za své činy, nemám-li svobodnou vůli? Jak se v neuvědomované nervové činnosti mozku prosazuje Kantův „morální zákon ve mně"? Odpověď nalézám ve vrozeném zákonu o zachování jedince a rodu a v tom, co se na tomto principu naučíme – jak z historie lidstva tak podle diktátu společnosti, ve které žijeme. Za ideálních podmínek jsme odměňováni za konání dobra a trestáni za páchání zla. Co je dobro a co je zlo, definuje etika, jejíž pravidla by měla být v souladu s přírodnm zákonem o zachování jedince a rodu.

K tomuto dilematu můžeme přidat další. Jestliže podle teoretické fyziky neexistuje čas a nelze obecně určit, která ze dvou událostí předchází té druhé, pak nezáleží na tom, zda víme předem nebo až potom, jak jsme se rozhodli. Za ideálních podmínek jsme odměňováni za konání dobra a trestáni za páchání zla. Co je dobro a co je zlo, definuje etika

Obě iluze však potřebujeme a potřebujeme se chovat, jakoby to iluze nebyly. Jak psát příběh bez času, jak žít, když není budoucnost a není smrt? Jsou biologické procesy jedinou výjimkou z onoho vesmírného bezčasí teoretické fyziky?

Něco z charakteristik času však přetrvává i v obecné teorii relativity. Rozlišuje dva směry: „jakobyčasový“ (timelike) a „jakobyprostorový“ (spacelike). U událostí jsoucích ve vztahu k „jakobyčasu“ platí kauzalita v tom smyslu, že určitý objekt nebo signál může ovlivnit, co se stane. Mezi událostmi jsoucími ve vztahu k „jakobyprostoru“ podobný kauzální vztah neplatí.

Fyzici Carlo Rovelli v Marseilli a Julian Barbour v Oxonu u Oxfardu se pokusili přepsat kvantovou mechaniku a splnili při tom podmínku obecné relativity, že z výkladu musel zmizet čas. Už dlouho je mezi vědci shoda, že neexistuje čas jako něco, co je měřitelné jakýmisi vesmírnými univerzálními hodinami, jejichž tikání určuje, co je současné jak na Zemi, tak v galaxii na opačném konci Vesmíru. Přesto je možné popsat změnu, ke které dochází v lokalizaci dvou objektů. Je to podobné, jako když lidé při výměně zboží za určité dané situace věděli, že sůl je cennější než kožešina, aniž jejich cenu měřili něčím tak univerzálním, jako jsou peníze. Peníze jsou sice užitečné pro měření ceny směňovaných předmětů, ale ony samy bez existence zboží cenu nemají. Nějaký globálně platný čas je podobná fikce jako peníze – i když užitečná pro některé konkretní situace.

Takovou konkretní situací je život člověka ve společnosti. Půjde v ní žít, i když se dohodneme, že čas a svobodná vůle jsou užitečné iluze.

Vzpomínám na dialog dvou moudrých lidí, Jana Wericha a Miroslava Horníčka, když se chtěli dopátrat pojmu relativity. „Prosím vás, čas. Už někdy někdo u vás zazvonil, otevřete dveře a hele! Před dveřmi stojí čas. Čas si, pane, vymysleli lidé, aby věděli od kdy do kdy a co za to.“