18.2.2020 | Svátek má Gizela


ÚVAHA: Opisování

18.7.2018

Přiznávám – ano, opisoval jsem. Jako senior vzpomínám, jak jsme si ve škole, zvlášť pak na jedenáctiletce, půjčovali rozbory literárních děl, především pověstného socialistického realismu, do jejichž čtení jsme se nehnali. Zapůjčený rozbor jsem prostě opsal, pochopitelně s mírnými obměnami. Stejnou službu jsem poskytl, když jsem se sám probojoval nějakým dílem. Byly dokonce jakési kánonické rozbory předávané generacemi žáků především před maturitou. Ano, opisovali jsme, ovšem s vědomím autora původního textu, naopak na základě jeho přátelské nabídky, kterou činil v očekávání podobné protislužby. Teď pomíjím opisování domácích úkolů, na které jsme občas pozapomněli. Ale, to budiž zdůrazněno, od dětství nám vštěpovali, že opisovat se nemá.

Spusťme trochu vážnější notu. K téhle poznámce mne přivedl osud jedné krátkodobé paní ministryně, jímž se nebudu zabývat do všech detailů. To nechť činí jiní. Postřehl jsem jen na internetu, jak se tato dáma pozastavila nad tím, že se někdo zabývá prací starou třináct let. Ono nejde jen o práci, ale též o autora. Jestliže vstoupíme do pomyslné záře reflektorů, musíme nutně počítat se zvýšeným zájmem o svou osobu. Mohu tuto dámu ujistit, že téma opisování se zkoumá i po době mnohem delší, i když, pravda, nejde o diplomové práce.

Například proslulá je diskuse, zda slavný antický astronom Klaudios Ptolemaios (asi 85 – asi 165) neopsal část údajů do svého stěžejního díla „Velká soustava“ (Syntaxis megale), kde je také seznam 1025 hvězd, od svého neméně věhlasného předchůdce Hipparcha z Nikaje (asi 190 – asi 125 př. n. l.). Tuto diskusi klidně pomiňme. Zůstává jen fakt, že na Ptolemaiovi ulpělo podezření z opisování, činnosti to, kterou jsme už jako děti znaly coby podvod. Antický učenec to bezpochyby věděl také. Jeho dílu, které ovlivnilo astronomii na staletí, se pochopitelně věnuje i dnes větší pozornost, než studii o chovu králíků. Nemusí být špatná, nevím, ale vývojem vědy tolik nepohne.

Opisování, neváhejme říci plagiátorství, kráčí dějinami asi od té doby, kdy se objevilo písmo. Už staré rukopisy měly své osudy. Někdy zmizelo jméno autora, jindy opisovač něco vynechal, nebo naopak přidal ze své hlavy. Řízný krok nabralo toto počínání s vynálezem knihtisku, kdy se spisy objevovaly v mnoha exemplářích. V 16. století v Německu, tehdy rozdrobeném na řadu států a státečků, byly ve Frankfurtu každoročně knižní veletrhy, kde se nabízely stovky titulů. Přibývali podnikavci, kteří shledali, že snazší, než knihu psát, je prostě nějakou cizí z větší či menší části opsat. Musíme to rozvést – autorská práva nebyla, a pokračovalo se v tom, co řečeno o rukopisech. Občas se něco vynechalo nebo naopak přidalo, a to i v dílech vydaných pod jménem skutečného autora. Druhá možnost bývala typická pro vydání posmrtná, kdy se autor už nemohl bránit.

Většinou se však nečekalo na skon autora a prostě se opisovalo a vydávalo pod vlastním jménem. Právě v 16. století vešel do dějin německý farmaceut Walther Hermann Ryff (asi 1500 – 1548), jemuž bývají připisovány snad dvě stovky spisů. O způsobu, jak je tvořil, vypovídá jeho dobová přezdívka „arcivykradač“. I na tehdejší dobu si počínal příliš přehnané, třebaže se na to běžně pohlíželo dost velkoryse. Přesto se občas někteří autoři dožadovali u světské moci aspoň nějaké ochrany svých autorských práv. Tušíme, že marně.

Čas šel, věda se rozvíjela a s ní rostla i popularita učenců. S jejich slávou a postavením souvisela také vcelku nepominutelná finanční stránka. Ne každý byl tak bohatý jako jeden francouzský markýz, který se prý z nudy začal zabývat matematikou a objevil pravidlo používané dodnes. Rostl význam priority, prvenství objevu. Dnes je klíčové; může jít o Nobelovu cenu. Otázka prvenství však byla zprvu věcí vědcovy cti. Díla se už tak moc neopisovala, to by se přece jen poznalo, ale stačilo převzít z nich hlavní myšlenku, převyprávět ji a tvrdit, že je moje a byl jsem první, kdo na to přišel. Je to stejně nepěkné jako něčí text prostě opsat.

Maně si vzpomínám na spor mezi legendami přírodovědy Isaacem Newtonem (1642/43 – 1727) a Gottfriedem Wilhelmem Leibnizem (1646 – 1716) o prvenství v objevu infinitesimálního počtu, když prvně jmenovaný obvinil druhého, že si tento objev přivlastnil. Dokonce britská Royal Society vydala dokument, kde se tohle tvrdí. Je tu drobnost – ten dokument napsal sám Newton. Pro úplnost: podle moderních zkoumání dospěli oba učenci k onomu zásadnímu objevu nezávisle na sobě. Nebyla to jediná epizoda v dějinách vědy.

Dostávám se konečně přece jen k diplomové práci. Také jsem ji psal. Bývá to někdy zárodek vědecké publikace, sice ne vždy, ale i tak jsou pravidla daná. Navíc se mnohdy navazuje, v rámci linie výzkumu, na předchozí práce a ty se prostě musí citovat. Jde o to odlišit starší poznatky, které shromáždil můj předchůdce (předchůdkyně – genderově vyvažuji), od těch, které jsem našel já. Samozřejmě naprosto klíčové je toto rozlišení u výsledků práce a závěrů z nich. Přiznám se, že pochyby ve mně vzbudila zmínka, že v práci oné dámy byly i překlepy z jiného necitovaného díla. Přece jakýkoli průměrný textový editor na překlepy upozorní.

Především však jde o to, že ve vědě, a nejen v ní, platí, nebo by měla platit, etická pravidla. Třeba to, že se musí citovat každý pramen, odkud čerpáme informace. (Místy jsem hledal na Wikipedii, ale pozor – bývají tam chyby.) Platí přece známé – litera scripta manet, napsané zůstává, jak osoba s právnickým vzděláním nepochybně ví. Zná to kde kdo. Ta etická pravidla neplatí jen posledních třináct let, ale, jak jsem naznačil, snad už dvě tisíciletí. Takže i na Ptolemaiovi je dodnes trochu skvrna, přece jen pochybnost, omlouvaná občas tím, že dějiny píší vítězové a on svým spisem vyhrál. Nemluvě o tom, že možná skutečně neopisoval. To by byla zase jiná záležitost – zrod fámy. Chov králíků sice není v tomto kontextu tématika přelomová, ale pravidla platí všude. Raději opakuji opatrněji – měla by platit. Třebaže se zmiňuji o oné dámě, stačí si vzpomenout na podobné aféry z let nedávných.



Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.