Asi nebude sporu o tom, že každá dějinná epocha mívá začasté svůj specifický symbol. Ta současná bude mít mimo jiné i roušku. Ale tím symbolika dnešních časů jistě nekončí.

Pamatujeme z historických děl, filmových zpracování apod., že panovník, král, obecně vládce šel vždy v první řadě. A to nejen v době klidu, na pompézních oslavách, ale rovněž v situaci, kdy šlo o život. Představa Přemysla Otakara II., který se ustrašeně schovává mezi svými rytíři, Jana Lucemburského, který místo bitvy u Kresčaku volí nějaké závětří apod., je natolik nepravděpodobná, že si ji ani nelze dost dobře představit.

Také v II. sv. válce byl kupříkladu maršál Montogomery velmi populární mezi svými vojáky, neboť s nimi sdílel nepohodlí válečného pole (totéž i na druhé straně bojové linie platilo o maršálu Rommelovi). Zmínění velitelé si byli dobře vědomi, že jejich fyzická přítomnost má na vojsko velmi povzbudivý vliv, zvyšuje to psychickou odolnost vojska a důvěru ve vítězství, jakkoli byla situace zlá. Královna matka za II. sv. války neopustila bombardovaný Londýn, čímž si vysloužila nehynoucí lásku svých poddaných až do konce svého dlouhého života. Příkladů by se našlo bezpočet.

V obecném pojetí jde o symboliku. Velitel/panovník mezi svými je vystaven stejnému nepohodlí, stejnému riziku jako ti, kterým velí/vládne. Vojáci/občané vidí, že všechno, co je jim nařízeno, čím se musí řídit atd., je sdíleno s tím, kdo onen pokyn či rozkaz vydal. Je snadné ony pokyny dodržovat, protože v tom obrazně „jedou“ všichni.

Dnešní doba nepotřebuje ony popsané hrdinské činy či postoje. Není nutno mít velitele v přední bojové linii, prvního mezi prvními. Přesto jsou ti, co vládnou, důležití, neboť jsou velmi pečlivě sledovány jejich slova a činy. Jistým universálním symbolem minulého a začátku letošního roku je rouška. Můžeme mít na ni názor jakýkoliv, o její ne/účinnosti se vedou spory, nicméně jen málokdo si dovolí prohlásit, že jsou úplně k ničemu. Občané jsou nejen nabádáni, aby je nosili, ale jejich nošení je vyžadováno a jejich nenošení na určitých místech trestáno.

V naší zemi se však hlava státu prezentuje na setkání prezidentů tím, že jako jediná nemá přes ústa onen symbol. Je lhostejné, je-li očkována či ne, je-li infekční či ne. Svým postojem dává jasně najevo, že ona na předepsané nařízení může zvysoka kašlat a nic se jí nestane. Jelikož Miloš Zeman je presidentem „dolních 10 miliónů“ českých občanů, je tento symbol ignorace automaticky převeden na všechny a takto je na nás nahlíženo našimi sousedy. Nelze se pak divit, že se nedostaneme ani kousek za Rozvadov.

Jen podotýkám, že stejně se chová i jeho předchůdce, kde to sice není tak škodlivé jako u pana Zemana, ale stejně smutné.

Pan Roman Prymula, který jeden den v médiích prosazuje tvrdá omezení pohybu občanů, si večer nenechá ujít fotbalový mač. Opět je zcela lhostejné, že je nejspíše očkován a není „pozitivní“. Občané vidí, že tentýž člověk, který jim chce naoktrojovat de facto domácí vězení, si sám ze svých slov dělá legraci.

Pan Andrej Babiš, který nás rovněž vyzývá, abychom seděli doma u krbu a nikam nechodili, nechá odjet svou ženu a dceru za sluncem do Dubaje. Nejspíše stále nemůže pochopit, proč křivka jeho důvěryhodnosti klesá. Měl by mu to někdo v klidu objasnit, že kázat vodu a pít víno je v Čechách poměrně riskantní záležitost a že Češi jsou na podobné manýry historicky poměrně citliví.

V našich životech hrají symboly ne nepodstatnou roli. Asi si jako pacient těžko odnesete ponaučení o škodlivosti kouření od lékaře, který má žluté prsty od nikotinu a denně udělá tři krabičky. Pokud vám bude 150 kg vážící lékař přednášet o redukční dietě, rovněž nejspíše skončíte v jistých rozpacích. Pedagog či duchovní, který zneužije mladistvého, může mít ty nejkrásnější projevy o morálce, ale posluchači jej poženou sviňským krokem.

Každodenní večerní představení vládních činitelů, kteří v komedii zvané tisková konference po jednání vlády oznamují, co bude nařízeno zítra, se tak stává panoptikálním divadlem se špatnými herci a ještě horší hrou. Posluchači totiž vědí, že poslední oponě si oni herci zajdou společně do šantánu na nějakou tu oslavu, kde je nikdo nebude buzerovat, že jsou jim vidět ústa.

Všechno by byla legrace, nebýt oněch černých čísel mrtvých. Jsou totiž taky symbolem. Symbolem buď hlouposti a neschopnosti (to v lepším případě), nebo symbolem přezírání, kdy se opět – jako za starých časů komunistického panování – dělila společnost na proletáře (co proletí kolem v Tatře 603) a ostatní, kteří jim budovali zářné zítřky a museli držet ústa.

Doufám, že jim to občané v říjnu připomenou. A to ne jen symbolicky.