Dostala se mi nedávno do ruky Kiplingova Kniha džunglí a já si v ní znovu četl slavné příběhy ze světa zvířat a lidí. Ale jak už jsem starší, promlouvala ke mně ta kniha jiným způsobem než dříve. A vyprávění o Mauglím jsem tentokrát nevnímal jen jako povídku o chlapci, který se ocitl mezi lesní zvěří, ale také jako příběh o úpadku vlčí smečky, která původně vlky stmelovala, ale pak se v průběhu vyprávění postupně rozpadala.

Vlčí smečka žila v indické divočině od nepaměti a řídila se zákony džungle, které se zdály být neměnné. Pravidla, která chování smečky určovala, by bylo možné nazvat demokratickými, protože vlci se scházeli na Poradní skále, společně rokovali o důležitých záležitostech, řešili své spory a volili si svého vůdce. Tímto vůdcem na počátku vyprávění Akéla, veliký sympatický vlk, který požíval všeobecné úcty, protože byl silnější než všichni ostatní a současně i velkorysý a neúchylně spravedlivý.

Akéla dovolil, aby Mauglí, lidské mládě, bylo přijato do vlčí smečky jako její právoplatný člen; podle zákonů džungle bylo chlapcovo přijetí podmíněno přímluvou jeho adoptivních rodičů a ještě dvou dalších členů smečky. Jedním z přímluvců se stal medvěd Bálú, který žil mezi vlky již dlouho a byl považován za příslušníka smečky. Druhým byl černý pardál jménem Baghíra, ten však do smečky nepatřil a musel své doporučení podpořit darem v podobě zabitého buvola. Tyto detaily jsou důležité, protože když Mauglí dospíval, byl už vůdce Akéla starý a nemohoucí a do smečky se vetřel chromý a zlý tygr Šér Chán, jenž vždy považoval Mauglího za svou kořist. Kořist, která mu sice zprvu řízením osudu unikla, ale on si na ni přesto neustále činil nárok.

V příběhu je pak popsána scéna, kdy se Šér Chán na shromáždění vlků dožaduje, aby mu byl Mauglí vydán, a řada mladších vlků, kteří začali podléhat Šér Chánovu vlivu, s tímto požadavkem souhlasí. Akéla v této době byl již vzhledem ke svému pokročilému věku zbaven funkce, ale přesto se Mauglího zastával: „Jídal s námi. Spal s námi. Naháněl nám zvěř. Zákon džungle v ničem neporušil.“ A Baghíra připomněl: „Býkem jsem za něho zaplatil, když jste ho přijali mezi sebe. Býk má nevalnou cenu, ale za svou čest bude Baghíra bojovat.“ Shromáždění vlci ale zavrčeli: „Býkem jsi zaplatil před deseti lety! Co je nám po kostech starých deset let?“ „A také po záruce?“ vycenil Baghíra bílé zuby. „To si říkáte svobodný lid?“

Myslím, že právě tato Baghírova odpověď odkazuje přímo na podstatu demokracie. Demokracie je společenství svobodných jedinců, kteří sdílejí určitá dohodnutá pravidla jednání. Je důležité, že jsou svobodní, protože to znamená, že daná pravidla přijímají dobrovolně, považují je za své a hlásí se k nim. Dobře fungující demokracie se pozná podle toho, že občané jsou ochotni se pro blaho svého státu vzdát svého pohodlí, svého bohatství, svého zdraví a v krajním případě i svého života. Právě v tom je největší síla demokracie, díky těmto principům vítězily řecké městské státy, později římská republika nebo v moderních dějinách například mladý americký stát.

Jednou z podmínek demokracie je osobní zodpovědnost. Být občanem neznamená jen mít určitá práva, ale také povinnosti vůči ostatním členům společenství nebo přeneseně vůči obci jako celku. Jestliže obec nebo stát jsou chápány jako společné vlastnictví občanů, pak každý občan ví, že potřeby a závazky obce/státu se týkají i jeho osobně a on je musí respektovat. Toto měl na mysli Baghíra.

Jaké poselství z toho vyplývá pro nás? Obávám se, že většina obyvatel našeho státu se se svým státem neztotožňuje. Nesdílí pocit, že tento stát je nejen jejich vlastí a domovem, ale také jejich vizitkou, jejich pýchou a jejich nadějí. Přijímají svůj stát jako samozřejmou skutečnost, která je historicky daná a na kterou mají nárok, a ne jako těžce vydobytý majetek, který dostali darem od svých předků a měli by ho ve vlastním zájmu ochraňovat, pěstovat a zvelebovat. Bez tohoto přesvědčení ale skutečná demokracie nemůže existovat. Jistě, můžeme mít volby, zastupitelské orgány, zákony a různé další atributy, které demokracii formálně charakterizují, ale to jen fasáda. Demokracie totiž není jen záležitost institucí, ale také věc srdce. Můžeme porovnat, jak slaví státní svátky Američané nebo Skandinávci, a jak tyto dny tráví průměrná česká rodina.

Obávám se, že u nás stále převažuje mentalita nesvéprávného lidu, který je zvyklý žít v područí, a proto švejkuje, neváží si nikoho a ničeho, nadává na vrchnost a na osud a všechny neúspěchy svádí na někoho jiného. Když se zeptáte Čecha, jak se mu daří, obvykle si začne na něco stěžovat. Když se stejným způsobem zeptáte Angličana, odpoví, že se má dobře, a to i situaci, kdy zrovna prohrává. Proč je tomu tak? Protože průměrný Čech se za svou bídu necítí být odpovědný. Za to přece mohou Oni. Ti, kdo ho řídili. Naopak Angličan, který byl od dětství vychováván k osobní zodpovědnosti, si plně uvědomuje, že většinu svých problémů si způsobuje sám. Kdyby si na svůj osud stěžoval, přiznával by tím svou neschopnost.

Vraťme se ale ke Knize džunglí. Proč se vlčí smečka rozložila? Stejně jako při jiných příkladech selhání zde nepůsobil jediný faktor, ale několik příčin, jejichž destruktivní účinky se navzájem potencovaly.

Jednou ze zřejmých příčin je skutečnost, že vlčí smečka se příliš otevřela cizím vlivům. Zákony vlčí smečky byly sestaveny tak, aby vyhovovaly potřebám vlkům, a v této úloze se plně osvědčovaly. Jenže do smečky se postupně integrovali různí hosté: Bálú, Baghíra, Mauglí a posléze o vůdčí roli usiloval i Šér Chán. Každý z nich si s sebou přinesl své specifické vlastnosti, a to nakonec vedlo ke štěpení smečky. Všimněme si, že první host – Bálú – byl pro smečku přínosem, Baghíru je snad možné hodnotit jako neutrálního, ale přítomnost Mauglího, zejména poté, co zesílil a dospěl, měla pro smečku zhoubné důsledky. Ještě větší nebezpečí pro vlčí společenství představoval poslední vetřelec – Šér Chán.

Jestliže někoho při čtení těchto řádek napadne analogie s přijímáním migrantů, pak připouštím, že takovou asociaci si uvědomuji také. Rozhodně nechci podporovat názor, že přítomnost cizinců je apriori nežádoucí, jen upozorňuji, že příchod většího množství cizinců může dosud stabilní společnost vyvést z rovnováhy a že méně přizpůsobivá společnost nemusí takovou destabilizaci ustát.

Tím se dostáváme k další příčině rozpadu smečky. Podle mého názoru značnou vinu na rozpadu smečky nese Akéla. Ano, Akéla, ten rozvážný a spravedlivý vůdce, který zachovává všechny demokratické principy. Čím se Akéla provinil? Odpověď je jednoduchá: tím, že zastával příliš liberální postoj. Akéla ve své velkorysosti dovolil, aby byl Mauglí přijat do smečky, a neuvědomil si, že z něj vyroste člověk obdařený mimořádnými (z vlčího pohledu) schopnostmi, pro něhož vlčí zákony budou příliš těsné. Akéla rovněž nezabránil úskočnému Šér Chánovi a jeho poskoku (dnes bychom spíše řekli mluvčímu), jímž byl lstivý šakal Tabakí, aby získali na svou stranu mladé nezkušené vlky. Ti potom ve smečce vytvořili pátou kolonu a začali ji rozkládat zevnitř. Jednoduše řečeno, Akéla byl příliš benevolentní a dopustil oslabení principů, které vlčí smečku držely pohromadě. Nejenže zanedbal prevenci, ale neudělal ani později nic proti hrozbám, které před jeho očima narůstaly. Zachovával spravedlnost a ctil zákony, to ano – ale to je v čase krize málo!

Opět tedy vyvstává otázka, jaké ponaučení si z příběhu máme odnést. Řekl bych znovu: nepovažovat demokracii za samozřejmost. Demokracie obtížně vzniká, ale je velmi snadné o ni přijít. Demokracie sama o sobě totiž není stabilním systémem, o její životnost je nutné neustále pečovat.

Demokracie znamená neustálé hledání rovnováhy. Na závadu je společnost příliš otevřená, ale i příliš uzavřená. Vůdce nesmí být diktátor, ale neměl by být ani příliš liberální. Musí mít volnost pro rozhodování, ale současně musí být podroben kontrole. Zákony a autority je nutné ctít, ale přitom není dobré nechat se jimi příliš svazovat. A tak dále. Dodržování těchto protichůdných principů je velmi náročné, vyžaduje spoustu pozornosti, rozvahy i obětavosti od všech občanů. Když jí není věnována potřebná péče, demokracie živoří nebo dokonce hyne. Nedopusťme to! Protože přes všechny výhrady je demokracie nejlepším systémem vlády, který známe.

Jaká bude naše demokracie, záleží na nás, na každém z nás.