Nerad se vyjadřuji k problémům obvyklým a aktuálním. Připadá mi to trochu jako jistý druh nařízení z vyšších míst. Jakoby nám naši představitelé napříč politickým spektrem říkali - teď se budete všichni zabývat rozvodem a okázalou svatbou pana Paroubka, vládním comebackem pana Čunka, bojem proti evropeismu a všem úskalím evropské integrace, vedeným panem Klausem, vztyčeným prostředníčkem pana premiéra a na skutečné vnitřní maléry, společenské neduhy, rizika a hrozby neberte zřetel, my to za vás stejně jako obvykle a s obvyklou kvalitou vyřešíme. Dokonce si myslím, že lidé by se měli více zamýšlet nad systémem samotným, nad takovými nadčasovými pojmy jako je demokracie, humanita, morálka, úloha rodiny a úroveň mezilidských vztahů v jednadvacátém století namísto úvah o jednotlivostech, byť atraktivních a často i humorných. Ten poněkud zúžený pohled pak formuje názor veřejnosti na toho či onoho politika a jeho prostřednictvím na tu či onu stranu, a potažmo tak ovlivňuje výsledky ve volbách a následně i příslušný příděl různých prebend, far a trafik. A to již příliš bezvýznamné není. On to patrně také je leitmotiv a účel všech těch čunkiád a paroubkiád a jiných zástupných afér a je samozřejmě otázkou, zda politická scéna vlastně může bez afér tohoto typu vůbec existovat.

Ale ono to nedá. Ty jednotlivosti jsou totiž mnohem blíž, dají se lépe uchopit a definovat a je o nich, díky cílené snaze našich médií, přece jen více informací. Pravda také je, že široké a hluboké úvahy o morálce, zvláště když si ji někdo plete s moralizováním, nejsou právě dvakrát záživné.

Každého také může zajímat naprosto jiná oblast společenských problémů. Přiznám se, že moji maličkost vždy zajímala česká část historie staré monarchie, období vzniku republiky, první a druhé republiky a protektorátu. Dokonce jsem přesvědčen o tom, že právě v těchto obdobích se formovaly české národní geny, česká povaha a česká míra národní hrdosti a sebeúcty, samozřejmě v tom pozitivním i naprosto negativním smyslu. Tady jsou, myslím, i zdroje našeho národního sklonu k politikaření, politické záludnosti a nekorektnosti, závisti bohatším a úspěšnějším, nesnášenlivosti a netolerantnosti, tady se formovala i jistá neúcta k zákonům a nechuť vůči jakýmkoli autoritám, tady se bohužel narodila i zbabělost zastíraná bezmocností. V těchto obdobích má také své zdroje česká nezlomná a neustále se vracející víra v probuzení v lepších časech, často naivní důvěra v různé sliby a proklamace a důvěra ve své vlastní švejkovské schopnosti cokoli přežít v teple a za větrem. Všechny tyto vlastnosti našly své dobré uplatnění v pozdějším, poválečném vývoji republiky a nacházejí v nemalé míře své uplatnění i dnes. Nerad bych se zařadil do skupiny těch, kterým se říká „národní sebemrskači“, nicméně musím konstatovat, že v naší národní povaze je více negativních aspektů a ty pozitivní jsou, bohužel, dost často jen účelově deklarované. Velmi chabou omluvou je snad jen to, že naše evropské okolí na tom není o moc lépe a že některé citované vlastnosti (snad kromě švejkování coby našeho národního stříbra), mají v současné době patrně univerzální platnost.

Vzpomenu-li si na letošní novoroční projev pana prezidenta, pak musím chtě nechtě brát jeho hodnocení naší současnosti se značnou rezervou. Jeho výrok, že žijeme asi v nejlepším období naší země, navozuje logickou otázku, v čem se ta výjimečnost současného období skutečně projevuje. Nepochybuji o tom, že výrazně stoupl počet domácích kin, luxusních zahraničních rekreací a počet osobních automobilů na počet domácností, ale to vše je z větší části na dluh. Nechci být demagog, ale je tedy další prohlubování zadlužení domácností skutečně výrazem bezmezné důvěry v budoucnost země (o které pan prezident mluvil) nebo spíše výrazem neodpovědnosti a netrpělivosti řady lidí, kteří nemají sebemenší záruku, že své nemalé dluhy někdy splatí. Tato země a tato společnost žije na dluh a tento dluh patrně již dnes překročil jakékoli rozumné hranice. Nemám také sebemenší důvod pochybovat o tom, že v evropských měřítcích opravdu velmi málo českých lidí odchází do zahraničí za prací, ale klademe si otázku, kdo tedy a konkrétně které profese odcházejí a zda právě tyto lidi můžeme v budoucnu nahradit, nebo to bereme jen jako absolutní číslo ze statistiky?

A ještě jeden aspekt k úvaze. Nemyslím si, že množství hmotných statků může z dlouhodobého hlediska zajistit spokojenost současného člověka a nemyslím to jako frázi. Jestliže si náš „řadový“ občan dnes koupí na dluh současný model Fabie, bude za rok, dva závidět sousedovi, že má nový model Fabie, ale stále ho ještě bude splácet. Úspěšnější spoluobčané si tak budou závidět nový model terénního automobilu, domu či bazénu a ještě úspěšnější třeba počet fabrik ve svém impériu. Je tedy skutečně měřítkem kvality společnosti a spokojenosti jejích členů jen množství hmotných statků? Určitě ne, ale chápu, že takové pojmy, jako je morálka, vztah k druhému člověku, vztah k vlastním dětem nebo naopak k rodičům lze jen velmi těžko ekonomicky změřit a definovat a pan prezident je buď jak buď především ekonom.

Vyzní to asi poněkud pesimisticky, ale tvrdím, že nejsme ani dobrou, ani úspěšnou, ale ani spokojenou společností a pokud se v letošním roce skutečně namísto panem prezidentem citovaných „mráčků“ objeví díky americké a později zcela jistě i evropské recesi v našem sociálním povětří pořádné tornádo, bude to ještě horší. Pak se všechny citované negativní národní vlastnosti projeví s plnou silou, protože krev, pot a slzy nejsou a nikdy nebyly v české kotlině příliš oblíbenou investicí do vlastního osudu.

A poslední otázka. Může být naše společnost lepší? Velmi těžko a pokud ano, pak se bude jednat o značně dlouhodobý proces.

Kdo ale tento proces bude řídit a usměrňovat? To je oč tu nyní běží.