Náš život je plný náhod, které ho lemují a formují. Náhodou potkáváme či ztrácíme lásku, často unikáme neštěstím nebo naopak a také se rozhodujeme mnohdy náhodně, bez racionálního vysvětlení. I to, že tu jsme je výsledkem velké náhody. Naši rodiče se jistě milovali mnohokrát, ale, že výsledkem jsme právě my je náhoda a kouzlo okamžiku. Kdyby se milovali jen o chvíli dříve, či později, nemyli bychom to my, ale nějaká jiná kombinace jejich genů.

Ale začalo to mnohem dříve před nějakými 13,8 miliardami let. Vznikající vesmír měl náhodou takové hodnoty základních fyzikálních konstant, které umožnily vznik poměrně stabilních atomů, místo pouhého rejdiště fotonů a energie. Mohla tedy vzniknout nejen fyzika, ale i chemie a pak i biologie. Při vzájemném ničení hmoty a antihmoty náhodou té hmoty trochu zbylo. Naše sluneční soustava před 4,5 miliardami let vznikala až z druhé generace hvězd, takže díky výbuchům supernov už bylo všude dost i těžkých prvků a nejen vodíku, helia a lithia. Země vznikla v oblasti, kde voda může být kapalná, ale zůstala by jen suchou kamenitou pustou planetou nebýt dvou obřích planet Jupitera a Saturnu, které na ni nahrnuly svým vzájemným gravitačním působením spousty komet a asteroidů z oblasti věčného ledu. Ale ani to by nemuselo stačit.

Pradávná Země se srazila s protoplanetou velikosti Marsu, která z ní vyrazila náš Měsíc. Ten stabilizoval zemskou osu v její poloze vytvářející čtyři roční období. Původně byl mnohem blíže a svými slapovými silami vytvářel mohutné přílivy a odlivy, které vyplavovaly z hornin živiny do moře a později také umožnily, aby život z moře postupně pronikl i na souš. Předtím reaktivní redukční atmosféra, která by nás dnes usmrtila, umožnila vznik široké palety sloučenin s dlouhými řetězci, které se s pomocí energie sloučily až v život.

Pak se náhodou objevilo v buňkách zelené barvivo, které umělo využívat energii světla ze Slunce. To akcelerovalo život, ale náhodou byl vedlejší produktem jedovatý prvek kyslík, který způsobil ohromnou ekologickou katastrofu a navždy změnil atmosféru planety a život z anaerobního na aerobní využívající mohutnější oxidaci místo fermentace. Kyslík také reagoval s železem rozpuštěným ve vodě a vytvořil nám ložiska železné rudy. Vznikem kyslíkové atmosféry před 2,5 miliardami let končí geologické období prahor a začínají starohory. Zelené rostliny by nestihly vytvořit všechen kyslík samy. Výrazně jim pomohlo ultrafialové záření přicházející ze Slunce. V té době ještě nebyl v atmosféře ozón, takže ultrafialové záření, které ozón k povrchu Země dnes nepropouští, se mohlo dostat až na povrch Země. Tam ovšem bylo velké množství vodní páry. Ultrafialové záření ale mělo dostatečnou energii k tomu, aby způsobilo disociaci molekul vody na kyslík, ale částečně i na ozon. Proto tento proces postupně zvolna vyhasínal.

Země už také byla bílou ledovou koulí a život sevřen v mrazivém objetí, ale náhodou se z toho dostala. Nebyli bychom tu dnes my, kdyby nenastalo patero velkých vymírání, kdy byly znovu rozdávány karty. Tím posledním byl pád asteroidu před 66 miliony let o průměry deseti kilometrů, který vyhubil dominantní dinosaury a dal příležitost savcům.

Díky přírodním podmínkám slezl jeden lidoop ze stromů a v trávě savany se postavil, aby lépe viděl predátory. Tím si uvolnil přední končetiny k úchopu a začal používat nástroje. Díky náhodné mutaci začal být zvídavý a tvořivý a vytvořil civilizaci. Měl ovšem na mále, před zhruba 75 tisíci lety, kdy následky výbuchu supervulkánu Toba v Indonésii, zredukovaly počet lidí na snad jen deset tisíc. Zvládli jsme to, ale zaplatili za to menší diverzitou a nahromaděním genetických vad.

Zdá se vám ten řetězec šťastných náhod až příliš dlouhý, jako by nás někdo jimi vedl? Kdepak, náhody jsou jen náhodami a jen my lidé jim dáváme přízvisko šťastné a nešťastné podle vlivu na nás. Náhoda je prostě tvořivým prvkem reality a vítězové píší historii. Vždyť v mikrosvětě je náhoda samou podstatou a my jsme tvořeni z nepatrných částic.

Jsme tedy vítězi velkého jackpotu a žijeme v úžasném vesmírném ráji, tak vzdáleném běžným krutým vesmírným podmínkám. Zatím, protože i my máme svůj vyměřený čas. Tak si toho važme, protože kdykoliv ho může nějaká náhodná událost i ukončit. Ať už kosmického původu nebo naší hloupostí a fatální chybou. Carpe diem.