Vědci i obyčejní lidé se podivují, že v životě směr času směřuje stále neúprosně vpřed a nelze ho vrátit ani zastavit. To je pro nás osudové a ohraničuje to náš život dvěma body, zrozením a smrtí. Vědci hledají vysvětlení v termodynamice a my to bereme jako fakt, s kterým nejde nic dělat.

Jako protiklad se uvádí naše možnost pohybu v prostoru, kde se můžeme pohybovat sem tam. Můžeme jít jedním směrem a pak zase zpět do bodu, ze kterého jsme předtím vyšli, a zůstat v něm. Je to ale skutečně tak nebo je to jen naše fikce? My vnímáme pohyb pouze relativně, vždy vůči nějaké vztažné soustavě. Nejčastěji vůči naší domovské planetě. Na ní také měříme vzdálenosti a tedy také pohyb. K ní vztahujeme „náš“ prostor. Jenomže naše planeta má do klidné vztažné soustavy velmi daleko. Jen díky rotaci uháníme v našich končinách od západu k východu rychlostí 0,299 km/s. K tomu 29,8 km/s uháníme kolem Slunce, 217 km/s kolem Mléčné dráhy a spolu s ní dalších 583 km/s s ostatními galaxiemi do míst, kam je přitahuje Velký atraktor. A je to vůbec všechno? Jistě ne. Když budou v hypotetickém bodě směřovat vektory rychlostí jedním směrem, je to celková rychlost 830 km/s. S takovou by byl Husák v Moskvě na koberečku za pouhých 2,5 sekundy.

A vůči takovému kalupu my konáme své směšně krátké a pomalé pohyby. Děláme tedy jen nepatrné „mikroskopické“ odchylky vůči celkovému směřování Země, sluneční soustavy, galaxie. Díky tomu, že prostor je trojrozměrný, máme iluzi různých směrů oproti jednorozměrnému času. Ale ve skutečnosti naše realita také prostorově uhání stále vpřed, i když klikatě nějakým dominantním směrem. My měníme jen nepatrně složky směru tohoto velkého pohybu. Nemůžeme se zastavit ani v čase ani v prostoru. A vesmír se ještě k tomu rozpíná. V tom všem je tedy skryto i „jednosměrné“ a stálé směřování v prostoru.

Ve fyzikálních rovnicích si - na rozdíl od reality - s časem a prostorem můžeme dělat, co chceme. Provádět pokusy pozpátku, vytvořit si absolutní nehybný prostor. I film si můžeme pustit pozpátku, avšak život ne. Že dvakráte nevstoupíš do stejné řeky, tedy platí dvojnásobně. Řeka je pak nejen starší, ale i někde jinde. A v tom spočívá i krása a vzácnost reality a života. Je to nezachytitelný a nezastavitelný pohyb. Každý okamžik je tu jen právě tady a teď. Tak si ho užívejme.