Po mnoha letech praxe už mne hned tak něco nevyvede z míry. Přesto se to občas stane. A ani s odstupem času nevím, co je správné.

Šlo o běžnou rutinu - vyšetření kvality nervů horních končetin. Tedy výkon diagnostický, život ani zdraví nezachraňující, odkladný (to zdůrazňuji, abych předešel karatelskému zdviženému prstu o Hippokratově přísaze a podobných pouček, že když jsem lékař, tak prostě musím....).

Ten mladý muž si vyhrnul rukávy a na svých obou předloktích měl vytetované nacistické symboly - tedy svastiku (hákový kříž) na jedné a na druhé pak tetováž postavy v uniformě SS. Vše bylo velmi jasné, zřetelné, vylučující omyl. Ten mladý muž - odhadem okolo 30 let - působil v tváři docela sympaticky, neměl nějaké další zřetelné atributy podobných jedinců, které občas vídáme v televizi - tedy holé lebky s býčí šíjí, které nataženou paží zdraví třeba nějakou kapelu specifického zaměření.

Přesto si myslím, že předtím, než si nechal navždy vytetovat popsané symboly na své tělo, musel aspoň rámcově vědět, co to znamená. Argumentaci o mladické blbosti v době dostatku informací neberu jako relevantní.

Měl jsem dilema. Mohl jsem jej beze slova vyhodit z ambulance (ulevil bych svému svědomí, že zrovna já vyšetřují nácka, na druhé straně by tento muž nejspíše nepochopil, proč jsem to udělal). Mohl jsem mu sáhodlouze vysvětlovat podstatu jeho tetováže (nejsem ale soudce a nemám právo někomu kázat mylné směřování jeho života a závadnost ideologie, ke které se viditelně hlásí. Nejspíše by opět nepobral můj odpor proti podobným „malůvkám“ a smýšlením. Možná by to skončilo i fysickým kontaktem).

Nakonec jsem provedl celé vyšetření dle předepsaného protokolu, nicméně jsem na vyšetřovaného nepromluvil ani jediné slovo, mlčky jsem mu podal písemný výsledek vyšetření a sestra jej vypoklonkovala z ordinace. I s odstupem mám pochybnosti o svém postoji.

Nechci se pouštět na tenký led právnického výkladu, i když vím, že presentace nacistických symbolů je trestným činem (zde). Jde mi o to, jestli jsem jako lékař povinen snášet přítomnost kohosi, kdo má na vývěsním štítě své osoby zobrazen symbol ideologie, která poslala na smrt miliony nevinných lidí. Opakuji znovu, že toto dilema bych neřešil v případě akutního stavu, ohrožení života nebo zdraví, kde jsou podobné úvahy bezpředmětné.

Nedávno jsem vyslechl příběh jednoho velmi ctěného muže, slovenského odborníka v neurologii, který se jako příslušník židovského etnika setkal po válce s Alexandrem Machem (pro neznalé: šlo o velitele Hlinkových gard a ministra vnitra Slovenského štátu, který se podílel na deportacích slovenských Židů do vyhlazovacích táborů). Tedy muže, který mu fakticky usiloval o život a jen dílem šťastné náhody tento vážený muž přežil. Alexander Mach jím byl vyšetřen, ale současně upozorněn, aby už příště nechodil z důvodů, které není třeba vysvětlovat. Bylo zajímavé a příznačné, že jeden ze strůjců slovenského šoa námitky tohoto ctěného muže nechápal.

Má zkušenost se s popsaným příběhem mého slovenského kolegy nedá samozřejmě srovnat, žiji naštěstí v době, kdy mi nikdo neusiluje o život z důvodu mého původu či vyznání. Přesto se nemohu zbavit dojmu, že mi nemohou být lhostejné symboly, které si kdosi v rámci svého přesvědčení nechává vytetovat na tělo. Symboly, v rámci kterých svět ve 20. století zešílel a začal vybíjet své bližní (a je úplně jedno, jde-li o hákový kříž nebo srp s kladivem a rudou hvězdou). Je totiž předpoklad, že onen symbol na kůži se může svému nositeli dostat i pod ni a třeba i do mozku. Pak může nastat znovu katastrofa, kterou netřeba zmiňovat.

Když jsem svou příhodu s náckem konsultoval s některými svými kolegy, dostalo se mi mnoho různých odpovědí, od bagatelizace celé příhody (“ty toho naděláš“) až po údiv, že jsem jej ihned nevyrazil na chodbu. Nakonec mi došlo, že přístup slovenského kolegy byl zřejmě nejlepší. Vyšetřit a upozornit, že další návštěva u mne je již nežádoucí.

Anebo jsem mu měl cosi vysvětlit?

Převzato z blogu Tomáš Vodvářka se souhlasem autora