V historii se prolínají doby vlídné a doby nevlídné a lidé se stávají jejich protagonisty. Ale málokdy tuší, co je čeká a často i nemine. Krásně to vyjádřil Jarek Nohavica ve své písni Těšínská. Když Jan Hus odešel do Kostnice hájit své názory, asi nikdo netušil, že Čechy se budou dvě dekády zmítat v nepokojích a válčit se zbytkem Evropy. Nebo že stavovské povstání v Čechách bude roznětkou třicetileté války. Původně obchodní cesta Kryštofa Kolumba do Indie opačným směrem vedla k drancování a genocidě původního obyvatelstva obou Amerik.

Věci se vyvinou z banálních příčin a doba se vymkne z pantů. Povaha světového společenství je nevyzpytatelná. Největšími dodavateli afrických otroků byli zase jiní Afričané. Po sarajevském atentátu na rakouského následníka trůnu a jeho manželku odcházeli mladí Němci i Rakušané na frontu s písní na rtech a s přesvědčením, že do vánoc budou vítězně doma. Ukazuje se, že extrapolovat a předvídat budoucnost je ošidné a skutečnost dovede překvapit všechny.

Obdobně císařské Německo podporovalo Lenina a vyslalo ho do Ruska, aby pomohl ukončit válku na východě a nikoho nenapadlo, že o dvacet osm let později bolševická armáda dobude Berlín. Také nástup fašizmu v Itálii a nacizmu v Německu byl postupný. Bývalý levicový novinář Mussolini měl své obdivovatele i u nás a oborový korporativizmus se zdál být variantou budoucnosti. Počáteční obnova Německa Hitlerem, likvidace nezaměstnanosti a výstavba dálnic budila respekt. Jen postupně začal režim vystrkovat růžky. Na tuto dobu reaguje jeden dost drsný vtip. Jaký je rozdíl mezi židovským pesimistou a optimistou? Pesimista skončil v New Yorku, optimista v Osvětimi.

Ano lidé dost často nedokáží rozpoznat narůstající a hrozící nebezpečí. Bagatelizují je a přirozeně doufají v to lepší. Jsou také konzervativní a vázaní na určité místo. Váhají se postavit zlu, když je ještě slabé, možná v naději, že to udělají jiní. Historie je pak často odsoudí k tomu bojovat se zlem v jeho plné síle.

Nejsou však jen doby hektické, kdy jde přímo o život. Po sametové revoluci jsme prožili euforii svobodných let devadesátých a nyní stále více cítíme, že doba ubírá ze svobod a utahuje šrouby. Nejen zvýšenou regulací místní i z EU, složitou byrokracií, ale i tlakem „správňáctví“ na vytvoření uniformního občana s těmi správnými názory a hodnotami. Bez opačných názorů nepostřehnete chyby a nedostatky těch svých názorů. Zužují se mantinely a lidé si zase v duchu autocenzury začínají říkat, stojí mi to za to? Jen režim, který si není jist sám sebou, cenzuruje. Naštěstí mám výhodu stáří. Navíc je to tak nějak všeobecný momentální celosvětový trend a „pesimisté“ by ani neměli kam se uchýlit. I ten New York už dávno není tím, co býval. Jako by se pomátl Západ i Východ a my ve středu se svými zkušenosti se je snažíme dohánět. Pravicová vláda není moc pravicová a miliardář byl naopak zase populistický. Do toho environtalizmus a pandemie.

Možná svět prodělává zásadní změnu paradigmatu, jak by řekli filozofové a nic nebude jako dříve. Nové výzvy a nové problémy. Přelidnění a klima na nás tlačí a politici jen hasí. Do podpalubí už možná vniká voda, ale hudba v sále stále hraje optimistické melodie. A lidé tančí. Chudý jih už táhne na bohatý sever. Dokud byly katastrofy lokální, bylo kam utéct. V globalizovaném světě to už možné nebude. Planeta se náhle stává malou. Bude to už svět beze mne a tak se možná mýlím. Doufejme, že to potomci zvládnou a písničkář o tom jednou zazpívá jinak, než Jarek Nohavica.