Častou námitkou proti německé politické straně AfD (Alternative für Deutschland – Alternativa pro Německo) je, že v jejích řadách jsou současní nebo bývalí „náckové“. S nálepkou „fašistů“ nebo „nácků“ se hauzíruje dosti svévolně, proto se u těchto nálepek na chvíli zastavme.

Já jsem totiž opačný případ. Když jsem v roce 1967 nastoupil na teologickou fakultu, chtěl jsem tam zakládat místní organizace ČSM (Československého svazu mládeže). Spolužáci, kteří na rozdíl ode mě už museli pro svou víru něco vytrpět, na mě koukali zčásti jako na blázna, zčásti jako na zrádce, a vůbec se jim nedivím. (Pro úplnost nutno říci, že v ČSM se na mě dívali taky jako na blázna, dokonce na nebezpečného, protože jsem se na schůzi obvodního výboru ČSM v Praze 8 plamenně vyjadřoval ve prospěch svobodných voleb.)

V říjnu a listopadu roku 1968 jsem pobýval v USA a měl jsem možnost promluvit na 14 campusech. Jak v New Yorku, tak v San Franciscu jsem se zúčastnil studentských nepokojů; vzpomínám si, jak jsem na demonstraci v New Yorku nadšeně s ostatními skandoval „XXX is a fascist pig“ (jméno toho nešťastníka si už nepamatuji a už ani nevím, proč měl být „fašistické prase“, ale v onom davu jsem se cítil dobře a byl jsem si jist, že bojuji za správnou věc, i když jsem vlastně nevěděl, za jakou). Ještě bouřlivější atmosféru jsem zažil v Kalifornii v Berkeley a hrozně mě mrzelo, že mě tam tehdy nenechali na demonstraci promluvit, ač jsem se nabízel.

Ještě o necelý rok později, v létě 1969, jsem měl možnost s přítelem Janem Kozlíkem pobývat na konferenci, kterou ve švýcarském Chateau do Bossey pořádala Světová rada církví. Svými radikálními levicovými názory se mi podařilo tuto konferenci značně narušit, což bylo organizátorům dosti nepochopitelné, protože Světová rada církví už byla levičácká víc než dost. Po návratu už jsem ovšem musel odevzdat pas, a tak měl svět ode mě na pár let pokoj. Když jsem po mnoha letech dostal pas zpátky, už jsem levičák nebyl.

Kdyby si někdo chtěl udělat obrázek o tom, jakých demonstrací jsem se zúčastnil, mohu nabídnout velmi podobné záběry. Najdete je na YouTube pod názvem „Jordan Peterson explains why his speech got silenced“; doporučuji z edukativních důvodů poslechnout i komentář „Why Silencing Jordan Peterson Only Makes Him Stronger“. Jsou to záběry z nedávné demonstrace, která znemožnila Jordanovi Petersonovi promluvit na jedné z vysokých škol, kam byl pozván. Jiná doba, podobné postupy. Jordana Petersona naprosto nesmyslně obviňují z bigotnosti a rasismu. No jasně, „fascist pig“.

Jedním z pravidel, které Jordan Peterson doporučuje ve své knize „12 pravidel pro život“, zní: „Vyjadřujte se přesně.“ Pokud se tímto pravidlem budeme řídit, ubere nám to patrně na emocionalitě, ale především téměř jistě přestaneme používat nálepky „fašista“.

Skuteční fašisté byli odpůrci demokratického zřízení. Měli jiné představy o organizaci státu; vyžadovali silného vůdce a odmítali volnou soutěž politických stran. Porovnejte to s tím, co hlásají Tomio Okamura, Viktor Orbán, Marine Le Penová nebo AfD v Německu. (Prosím vás, neberte to jako můj souhlas s těmito stranami.) Tyto strany nelze obvinit z toho, že chtějí zrušit svobodné volby. Asi by se dalo obájit, pokud je někdo nazve populisty; nálepka fašismu je ale stejně nesmyslná, jako byla v době anexe Krymu mapka Krymu posetá hákovými kříži, jak ji vytvořila a šířila ruská propaganda. Na Krymu v roce 2015 nikdo žádného fašistu neviděl.

Naopak znakem fašismu byla snaha zastrašit a umlčet lidi jiného smýšlení, tedy například v dobách italského nebo rumunského fašismu jak demokraty, tak komunisty. Když se podíváte na ony řvoucí americké studenty, můžete si položit otázku: „Tak kdo je tady fašista? Jordan Peterson, nebo ti studenti?“

Pravda, doba se posunula a v současnosti je humánnější (byť upozorňuji, že to nemusí vydržet). Studenti mohou znemožnit přednášku, zatím ale Petersona a jemu podobné fyzicky napadají jen výjimečně. To skuteční fašisté z 30. let by se svými odpůrci takto v rukavičkách nezacházeli. Na druhé straně se mi zdá, že dnes mnozí profesoři humanitních věd studenty k podobným akcím spíše povzbuzují, místo aby dbali na to, že universita by měla být místem svobodné výměny názorů. I když… nechci si minulost idealizovat. Když TGM protestoval proti podvrženým rukopisům nebo proti zmanipulovanému soudu s Hilsnerem, schytával to jak od studentů, tak od profesorů.

Když jsem v mládí protestoval, byl jsem nedospělý. Měl jsem poměrně jasné představy, co nechci, a jen velmi mlhavé představy o tom, co chci, a téměř žádné představy o tom, jak toho dosáhnout. Byl jsem ochoten protestovat, ale nebyl jsem připraven vážně se bavit s názorovými odpůrci. Žil jsem ve falešném domnění, že mám ve věcech jasno. Když jsem se později stal vyznavačem Hospodinovým, dost jsem se zklidnil, v některých věcech jsem náhle jasno měl, a o mnoha dalších jsem se nerozpakoval přiznat, že nevím. Teď ve stáří nejsem ani optimista, ani pesimista. Určitým zráním si musí projít asi každá generace. Přál bych mladším, aby se vyjadřovali jasně, pokud možno se vyhýbali nálepkám, a nesprávné názory neumlčovali, ale vyvraceli.