Jistě každého z nás zajímá budoucnost vlastní i společná.

Před dalšími úvahami ovšem musím předeslat to, že budoucnost je vždycky jiná než naše představy o ní. Ale přesto je prospěšné mít natolik, nakolik to vůbec lze, určitou znalost toho, kam události směřují. Poskytuje totiž předost v tom, že podle takové znalosti se lze přizpůsobit příštím změnám: vyhnout se špatným koncům a případně vytěžit z nich něco pro sebe. Běžně se tato schopnost jmenuje prozíravost.

Prozíravost může být darem ducha a náplní profétického poslání, ovšem stejně tak se lze uchýlit k racionálním argumentům a na jejich základě odhadnout to, co se stane. První filosof Thales sledoval přírodu a všiml si toho, že se střídají sezóny bohaté a chudé na olivovou sklizeň. Když pak byla úroda oliv špatná, koupil v Milétu všechny lisy na ně, a když se pak zadařilo a každý nějaký lis potřeboval, prodával je se ziskem, díky čemuž zbohatl. Vyvrátil tím mimo jiné námitky těch, kdo tvrdili, že filosofie je k ničemu.

Něco takového zkusme udělat nyní tváří v tvář našemu politickému úpadku. Vyjděme z antropologické zákonitosti vývoje každého z nás. Náš vývoj totiž postupuje svým způsobem pravidelně a z něj se leccos odvodit dá. Pro zobecnění je vhodné rozdělit běh života do několika fází s tím, že ovšem tyto fáze nejsou zcela ohraničené a plynule přecházejí jedna v druhou. Které to jsou?

Od narození dochází ke vtištění určitého chování. V útlém věku vstřebáváme elementární dovednosti týkající se vztahu ‚já‘ a ‚ty‘ s tím, že souběžně se od matky učíme mateřskému jazyku. Pak přijde škola a ve škole se učíme tomu, co znamená kamarádství a potažmo soukromé vztahy.

Ovšem klíčový pro naši úvahu je věk dospívání vymezený věkem od 15 do 25 roků, totiž zhruba studium na střední a vysoké. Tehdy dochází k imprintingu veřejných poměrů, počínaje kulturou a politikou konče. Hodně čteme, věnujeme se výtvarnému i hudebnímu umění pasivně či též aktivně a hlavně se začínáme zajímat o poměry v celé společnosti: snažíme se najít si v ní své místo a mnozí dospějí k tomu, že je třeba kdeco změnit. Obvyklé je, že mladí mají v tomto věku revoluční naladění a namnoze posouvají dějiny o kousek dál.

Pak přichází přeryv další. Jistě je to různé, ale zhruba někdy v té době si zakládáme rodinu a máme hodně práce s jejím zabezpečením. Potřebujeme k tomu vydělat peníze a také zahajujeme kariérní postup. Zatímco pro některé je kariérou přímo politické působení, naprostá většina se věnuje převážně jiným věcem, od budování vlastního bydlení až po výchovu dětí. Tato perioda je poměrně dlouhá a svým způsobem přípravná.

Následuje pak někdy kolem abrahámovin vrchol v různých profesích a zhruba mezi 50 a 60 roky se tato generace ujímá všude řízení. Někdo již vybudoval firmu a jiný se stal virtuózem, primářem či ředitelem ústavu, zastupitelem, poslancem či dokonce ministrem vlády; vládne totiž vždycky přesně tato generace s tím, že někdy po šedesátce to začne každý balit. Již se mu nechce pouštět se do radikálních změn a spíš se připravuje na odpočinek, případně si vyzobává ve své odbornosti rozinky. Avšak určující je, že vesměs těží z toho, co posbíral kdysi, hlavně ve věku imprintingu za studijních časů.

Tolik obecně úvodem. Pokusme se nyní aplikovat tento model na vývoj u nás. Jen ve stručnosti. Roky uvolnění v druhé polovině šedesátých byli na vrcholu ti, kdo se narodili již za republiky a kdo doháněli studia v krátkém období před komunistickým převratem. Vytvořili prostředí pro generaci další, která díky tomu nasála relativní svobodu včetně kulturních podnětů všeho druhu. Mezi posledními byli pak ti, kdo se narodili v roce 1953 a kdo zachytili z roku 1968 aspoň stín. Ale tehdejším studentům bylo převážně mezi dvaceti a dvaceti pěti. Přesně tato generace pak vytvořila základní předpoklady pro pád komunismu na konci osmdesátých. Jistě není v této souvislosti náhodou to, že Václavu Havlovi bylo v roce 1989 53 roků. A devadesátá byla v tomto směru rozkvětem připomínaným nostalgicky až dosud. Důvodem je docela prostě to, že komu bylo v roce 1968 25 roků, tomu bylo v roce 1995 52 roků.

Po okupaci v roce 1968 ovšem následovala normalizace s naprostým zrušením politiky i vymazáním kultury; kultura zahraniční nebyla dostupná a u nás dominoval Karel Gott; Gott totiž přinášel slastnou útěchu těm, kdo sami sebou pohrdali za svou kolaboraci s komunistickou pokřiveností: posluhovat Husákovi nebylo vlastně tak hnusné. Tato prázdnota se celé generaci zaryla pod kůži a skon „mistra“ tudíž nesli s tak hlubokým truchlením. Kdo studoval v této době? No přesně ten, kdo se narodil kolem roku 1960 a komu je nyní kolem 60 roků. To je ovšem ona ztracená generace vládnoucí posledních 10 roků a ta nutně odchází. Nahradí ji početné „Husákovy“ děti čili ti, kdo zachytili studium již ve zcela svobodné době. V roce 1990 jim bylo do 15 roků a nyní je jim kolem 45 roků či méně. Mohli již cestovat kamkoliv a nasákli svobodu i svobodnou kulturu do všech pórů svého těla. To je nastupující generace ujímající se vlády (Ivanu Bartošovi je nyní 41 roků a Vítu Rakušanovi je nyní 43 roků).

K hluboké politické proměně tudíž nejpozději v roce 2025 jistě dojde, ovšem snažme se to urychlit, aby již volby nyní na podzim přinesly kýžený posun.

Převzato z blogu autora