Každý den jsme zavaleni množstvím tvrzení, hlášení, zpráv a informací. Věcný obsah, formulace i dikce řady z nich vyvolávají neodbytný dojem, že se jedná o záměrné šíření „jediné možné oficiální pravdy“, ale u některých můžeme mít pochybnosti, zda se jedná o jedinou oficiální pravdu, čistou pravdu (verum), nepravdu (falsum), polopravdu, omyl (error), či lež (mendacium). Není to nic nového a specifického pro dnešní dobu. 

Po tisíce let je pravda jedním z hlavních témat filozofie (epistemologie – teorie poznání), náboženství (Boží pravda je skutečnost definovaná Bohem, neboť člověk má možnost pravdu poznávat, ale není tím, kdo pravdu stanovuje. V tomto smyslu se vyjádřil Ježíš Kristus, když řekl: „Já jsem ta Cesta, Pravda i Život.“V české historii tuto myšlenku formuloval Mistr Jan Hus ve svém kázání „Hledej pravdu, prav pravdu, slyš pravdu, uč se pravdě, miluj pravdu, braň pravdu až do své smrti.“), práva a justice i věd (včetně dnes samostatné disciplíny formální logiky).

První teorie pravdy byla adekvační (korespondenční) teorie pravdy zastávaná Aristotelem a poté mnoha středověkými filosofy vnímajícími pravdu jako shodu mezi poznáním a skutečností. Toto pojetí lze ilustrovat citáty:

„Pravdivé je říci o něčem, co je, že to je, a o něčem, co není, že to není.“
Aristotelés (384 př. n. l. – 322 př. n. l.)

„Pravda je shoda skutečnosti s poznáním. (Veritas est adaequatio rei et intellectus.)“
Tomáš Akvinský, též Aquinatus, Aquinata (1225 – 1274)

Během času vykrystalizoval názor, že pravda může být absolutní (objektivní, neměnná), založená na faktech a důkazech a nezávislá na subjektu; a relativní (subjektivní), závislá na osobě a jejím pohledu. Princip relativní pravdy vysvětluje relativismus a kulturní relativismus, a lapidárně se jej snažil vyjádřit italský dramatik Luigi Pirandello v divadelní hře Každý má svou pravdu.

Pro své přežití potřebují lidé činit správná rozhodnutí, k čemuž potřebují znát pravdu. Ta je často bohužel prakticky nedostupná. Naše schopnosti popsat realitu jsou vzhledem k vyjadřovací schopnosti jazyka omezené, skutečnost neumíme dokonale změřit, při přenosu informací v prostoru a času dochází ke zkreslení, a proto si v reálném životě pomáháme nástroji, o kterých se domníváme, že umožňují se pravdě alespoň přiblížit. Jsou to:

- Konsenzus – určitá skupina lidí se dohodne na tom, co je pravda.
- Pravdu má náčelník – šéf, politická strana, Ústavní soud, Bible atd.
- Většinový názor – pravda bude to, čemu věří víc lidí.
- Pragmatismus – pravda se projeví jako úspěch praktických důsledků myšlenky (pravda je totožná s užitečností; co je užitečné, to je pravda).
- Pravdu lze vědecky dokázat – pravda je to, co bylo vědeckými metodami experimentálně potvrzeno.

Uvedené nástroje jsou bohužel zneužitelné, a ke zjištění pravdy vést nemusejí. Konsenzu lze dosáhnout manipulací, autoritu lze zkorumpovat, a většinový názor lze vytvořit uměle, jak naznačuje výrok „Stokrát opakovaná lež se stává pravdou“. Výrok je sice připisován Josephu Goebbelsovi, ale je velmi pravděpodobné, že Goebbels jen upravil již dříve existující výrok či přísloví.

Obdoba platí i v případě výroku „Polopravda je horší než lež“,přisuzovanému Michailu Sergejeviči Gorbačovi. Poznatek, že lež je rozeznatelná, zatímco část pravdy utvrzuje neznalého v tom, že je pravdivá i druhá, lživá půlka, byl formulován podstatně dříve. První autoritou, která tak učinila, byl asi italský dominikánský mnich a filozof Giordano Bruno, též Filippo Bruno, Nolan, Nolanus (1548 – 1600) výrokem „Není-li to pravda, je to velmi dobře vymyšleno“. Téměř ze současnosti je pak výrok německého právníka Hanse Krailsheimera (1888 – 1958): „Na polopravdách je nejnebezpečnější, že skoro vždy se věří té nesprávné polovině.“

Dokonce ani u démonizovaného výroku „Důvěřuj, ale prověřuj“ není prvním autorem tradovaný Josif Vissarionovič Džugašvili - Stalin, ale podobná formulace je již ve Starém zákonu (Daniel 3, 16-18), a později jej v různých modifikacích použilo více filozofů.

Je zjevné, že ideologové a demagogové mají téměř nekonečné možnosti, jak pravdu zkreslit ve svůj prospěch (i účelovou lží), což se přirozeně neustále děje. Tento princip vyjadřuje výrok, jehož autora se mi nepodařilo zjistit „Úspěšný člověk 1) ví, co chce, 2) ví, co nechce a 3) umí se podle toho zařídit.“

Poznatek to není povzbudivý, a tak se alespoň zkusme pobavit některými aforismy na téma pravda (u některých vás ale spíše zamrazí).

„Proč lhát, když stačí mluvit pravdu, aby ti stejně nikdo neuvěřil?“
Guy de Maupassant (1850 – 1893), francouzský spisovatel, představitel literárního realismu a naturalismu

„Pravda občas zvítězí, když jí přestane být.“
Stanislaw Jerzy Lec (1909 – 1966) polský básník a satirik

„Pravda vždycky vítězí, protože pravda je to, co zvítězilo.“
Gabriel Laub (1928 – 1998), česko-polský esejista

„Málokdo touží poznat pravdu. Většině lidí stačí, když vědí, co za pravdu platí.“
Gabriel Laub

„U každé pravdy by měla být uvedena záruční lhůta.“
Jiří Žáček (*1945) český spisovatel a básník

Nikdo z nás si nemůže (a nedokáže) ověřovat úplně všechno, a proto nezbývá než přijmout moudrost římského politika, filosofa a řečníka Marca Tullia Cicera obsaženou v jeho výroku „Fide, sed cui fidas, vide“, který je do češtiny překládán jako „Věř, ale jen tomu, komu věříš, věř“, „Důvěřuj, ale dívej se komu“, „Věř, ale komu můžeš věřit“, „Důvěřuj, avšak hleď, komu důvěřuješ“.

Tak důkladně zvažujte, komu budete věřit!