Nepatřím k lidem, kteří se zbytečně plaší při jakémkoli náznaku vnějšího nebezpečí. Spíše patřím k lidem, kteří nebezpečí jakéhokoli druhu poněkud méně zodpovědně podceňují. Když v loňském roce odezněla první vlna varovných informací o ptačí chřipce, když toto téma přestalo být atraktivní pro naše média, ani jsem po tom nevzdechl, tak jako milióny ostatních spoluobčanů. Je to pochopitelné, pohodlné a obvyklé.

Máme to tady ale zpět. Dokonce o to složitější, že se tentokrát nejednalo o jednotlivé labutě, racky a další druhy ptáků, ale o velkochovy drůbeže, tedy o velkovýrobny potravin pro skutečně značné množství obyvatel. Příslušné státní orgány a instituce reagovaly rychle, podle předem připraveného krizového plánu a hlavně v zájmu člověka a jeho přežití. Tento zájem může být (a také asi je) neoddiskutovatelným důvodem k tomu, že rozhodujeme o ukončení bytí u tisíců živých tvorů, že opět dochází k situaci, že jednáme jako páni tvorstva, jako nejvyšší soudci přírody, že jsme se dokonce pasovali na jejího majitele. Jinak to asi nejde a můžeme si navíc alibisticky říci, že bychom ta kuřata nebo krůty stejně zabili a snědli. Ve vztahu k přírodě jsme se totiž dostali do fáze, kdy má smysl pouze to, co má smysl pro člověka. Zda se nám tento postoj skutečně rentuje, ukáže pravděpodobně až velmi vzdálená budoucnost a v tuto chvíli to jde jen velmi těžko posoudit. Jen mne tak okrajově napadá, není prakticky možné, že jednou (po celé řadě výskytů různých virů u různých živočišných druhů) zůstaneme na této planetě sami? Nebude potom lidstvo, čistě ze setrvačnosti, řešit výskyty nebezpečných nemocí u lidí podobně, tedy okamžitou likvidací v plynových komorách (nebo nějakých modernějších usmrcovacích zařízeních)?

Ve svém zájmu, v zájmu svého přežití tedy dnes děláme všechno to, co uznáme za potřebné. Je tomu ale tak? Je to skutečně tak jednoduché? Nebudou i v situaci značného ohrožení hrát velkou (možná i rozhodující) roli ekonomické zájmy skupin a jednotlivců? Jak si jinak vysvětlit vyjádření odborníků (státem placených), že konzumace drůbežího masa je vlastně naprosto bezbečná, pokud se maso tepelně zpracuje při 70 stupních a pokud se nebude člověk nakaženého masa dotýkat přímo svýma rukama? Tady je na místě otázka, zda ten, kdo podal podobné vyjádření, sám osobně někdy připravoval jakoukoli krmi z drůbežího masa. Pokud ano, věděl by, že kuře se musí nejprve zasyrova vyjmout z obalu (asi většinou rukama), že se musí omýt a vyčistit (asi většinou za použití rukou), naporcovat (asi většinou za použití rukou) a pak vložit do těch dejme tomu očistných a zázračných 70 stupňů. Znamená to tedy možnost přímého kontaktu s nakaženým masem, kontaminaci nádobí, kuchyňského nářadí, pracovní desky v kuchyni. Co s tím? Ruce se umyjí, ale těžko dlouhodobě v 70 stupních. Dekontaminovat následně všechno nějakou mocnou dezinfekcí? Dát kuchaře do karantény? Vymyslet nějaké speciální nářadí na zpracovávání drůbežího masa, které by lidské ruce naprosto vyloučilo? Zacházet s drůbežím masem pouze v rukavicích a ochranném oděvu? To samozřejmě jde, ale pak je naprosto nezodpovědné hovořit o zbytečných obavách z přenosu viru na člověka. Pak musíme konstatovat se vší odpovědností, že drůbeží maso je člověku v tuto chvíli nebezpečné a nepoužívat ho vůbec, nebo se spoléhat na štěstí a doufat, že to naše kuře nakažené nebylo. Pak si také příslušní činitelé, díky svým pozicím kompetentní k různým vyjádřením, nesmějí vytyčit jako hlavní úkol chlácholení veřejnosti, ale především objektivní, byť málo ohleduplné informování o skutečném stavu věcí a skutečném riziku. Nebo to tak není?

A dál. Pokud se nám v budoucnu podaří zvolit optimální postupy pro zacházení s ohroženými potravinami, budeme je skutečně všichni schopni dodržovat? Nevyskytnou se následné problémy v určitých sociálních skupinách, které se pak stanou účinným starterem pandemie? Problémy vycházející ze životního stylu, hygienických návyků, materiálních možností?

Z některých souvislostí jde strach.

Zatím to tak hrozné není. Hodnotíme-li stupeň nebezpečí počtem zemřelých, je obyčejná chřipka mnohem zákeřnější a z hlediska mortality i nesrovnatelně výkonnější. Zatím....

Až to ale přijde naplno, až budou lidé skutečně umírat po stovkách a tisících, využiji čas, který mi bude zbývat, otevřu si staré noviny a zamyslím se nad tím, jak malicherné a nicotné byly spory o ekonomickou reformu, o globální oteplování, o 500 tisíc jednoho našeho politika, o radar v Brdech, o adopci dětí homosexuálními páry, o evropskou ústavu (neústavu). Zamyslím se nad tím, jací ubozí a nicotní jsme před tváří přírody, kterou jsme tak dlouho dokázali terorizovat.

Přátelé, jde skutečně do tuhého, pokud to neustojíme, je s námi konec. Příroda se možná rozhodla důsledně dekontaminovat celou naši planetu a zbavit ji nebezpečných virů. Zbavit ji nás.