ÚVAHA: Ghaňané se modlili
Právě do takové úvahy se pustím. Dobře vím, kolik riskuji: Mnozí mne začnou považovat za beznadějného tmáře (pokud už mne za něj nepovažují dnes). Řada křesťanů si odfrkne: fotbal přece není žádné duchovní téma. Nicméně mně stojí za to se tímto tématem zabývat právě proto, že to (u nás) nikdo jiný nedělá.
Ano, i v našich novinách jsme se mohli dočíst o tom, jak se modlí třeba Brazilci, a že někteří jsou katolíci a jiní evangelíci. Zvlášť to bylo zmiňováno u střelce jediného brazilského gólu do chorvatské sítě. Má takové česky legrační jméno: Kaká. A Kaká se modlí. Hodně.
Mnoho křesťanů, a to jak liberálních, tak evangelikálních, patrně řekne, že se jedná o modlářství. Fotbal je přece jenom hra. Nevěřící by si mohli z modliteb za fotbalová vítězství dělat stejnou bžundu, jakou si z náboženských lidí dělal Karel Havlíček Borovský ve svém dílce „Křest svatého Vladimíra“. (Zesměšňování a znevažování víry všeho druhu má v Čechách dlouho tradici.)
Ano, já si také myslím, že Hospodin, tedy Bůh, v kterého věřím, Otec Ježíše Krista (Pozor! Je to jiný Bůh než ten, jehož prorokem je Mohamed), se na fotbal dívá jako na hru. Křesťané by v první rovině měli vynikat opravdu v jiných věcech, než ve fotbale.
Jenže při nejmenším pro africké a latinskoamerické národy fotbal znamená něco jiného než pro Evropany. Ve světě, kde mohou zvítězit v máločem, hraje jejich vítězství nad evropským národem mnohem větší roli než u nás.
Proto do něj investují i po duchovní stránce. Vůbec si netroufám soudit, jaká je víra ghanských hráčů, kteří se před příchodem na hřiště, na hříšti samotném či po odchodu z hřiště křižovali. Kromě těchto křesťanských či možná spíše quasikřesťanských projevů byli v Německu ovšem i různí šamani, kteří proklínali protivníka, „modlili“ se za zranění protihráčů a snažili se tato zranění či neúspěchy všelijakými magickými praktikami přivolat. „Osvícení“ Evropané nad tím ohrnují nos, protože na tyto věci nevěří. Misionářů příliš mnoho nevysílají a tak na rozdíl od misionářů přicházejících nyní z Latinské Ameriky či z Afriky (ale už i z komunistické Číny) do Evropy málo vědí o realitě duchovního boje.
I zcela nevěřící komentátoři si nemohli nevšimnout spoutanosti českých obránců i neschopnosti jindy schopných útočníků. Naše mužstvo hrálo zcela jinak, než jsme byli zvyklí, než jsme očekávali a patrně i než radil trenér Brückner. Ovšem jelikož vůbec uvažovat o duchovním vysvětlení u nás není košer, bude se psát spíše o tom, že hráči špatně plnili trenérovy pokyny, že nebyli ve formě, že chyběli Koller a Baroš atd.
Na skutečné křesťany si nějací šamani a pěstitelé kultu vúdú nepřijdou. „Proti Izraeli není kletby,“ píše se v Bibli a platí to i pro nový Izrael, pro církev. (Tato slova zapsaná v knize Numeri vyslovil pohanský věštec, pozvaný pohanským vládcem právě k tomu, aby Izrael proklel.) Jenže zapálených křesťanů je mezi českými hráči pomálu. Nevěřící Evropané se mohou stát snadnou obětí duchovních sil, jimž programaticky nechtějí rozumět.
Bylo vidět, že Ghaňanům jde jakoby o všechno. Je to dobře? Což by se měla přikládat taková důležitost právě fotbalu? Jsem si jist, že pokud bychom chtěli usilovat o nápravu, od fotbalu začít nemůžeme. Mám-li mluvit o nás Evropanech obecně, pak jsme svého Boha, který nám v minulosti tolik požehnal, dávno opustili. Vyprchala nám životní síla a objali jsme kulturu smrti. Eutanázie, potraty, sexuální perverze, rouhání, nevěra povýšená na frajerství… Bodejť by se nám takový život líbil. Proč bychom plodili děti do takového života – vždyť víme, že to nemá cenu. Nemáme moc o co hrát, protože nemáme moc proč žít a proč život předávat.
Můžete namítnout, že aspoň to fandění národ sjednocuje. Je to pravda. Bohužel se ale zdá, že je to jenom to fandění. Pokud nás zvedne ze židle jenom skutečnost, že kulatý míč se ocitne mezi třemi tyčemi pospojovanými pravoúhle, je to málo. Pokud bychom žili naplno pro nějakou úctyhodnou myšlenku, mohli bychom si odpočinkově zařádit i při fotbale…
