Tak jsem se dozvěděl z článku v jednom českém časopisu, že jsem kosmopolitní vykořeněnec. Inu, to jsou mi věci. Člověk si jen sbalí ranec, poodejde z místa zrození jeden třeba do exilu, jiný za prací nebo za nevěstou, a už se vykořenil. Netřeba dodávat, že vykořenění je věc neřádná, ač to v článku tak vysloveně nestojí: zůstaň, Čechu, kde ses narodil a přes hraniční kopce nos nevystrkuj, jen tak můžeš být dobrým vlastencem, kdo nos vystrčí, odrodí se. Je to tak?

Možná ano. Přinejmenším v tom smyslu, že setrvá-li kdo delší čas za hranicemi rodné země – a může k ní mít jakkoli důvěrný, pozitivní vztah – začne na ni nahlížet z trochu jiného úhlu. Získá onen často citovaný pohled zvenčí, jejž je obtížné zprostředkovat člověku domácímu a zakořeněnému, takže přijede-li jednou za čas na návštěvu a dá se do řeči s domorodci, zjistí zpravidla, že oni mluví o koze, kdežto on o voze. Pohled zvenčí bývá pohled kritický, což domácí zakořeněnci špatně snášejí: to se ví, že my nadáváme na tu lumpárnu a zlodějnu a vůbec skoro na všechno, ale ty se do toho nepleť, ty tomu nerozumíš, protože tady nežiješ. A marno je namítat, že vykořeněnec může dění ve staré vlasti rozumět zrovna tak a právě proto, že v ní nežije, že se ho její vzteky a trampoty osobně netýkají. Proto také bývá v jejich hodnocení méně zmítán emocemi, jeho vnější pohled mu umožňuje sledovat je v širších souvislostech, než jak je dáno člověku domácímu, hranicemi své vlasti sevřenému.

Což ostatně není nic nového. Z rodné hroudy se do světa odcházívalo odedávna, jeden za svobodou, náboženskou či politickou, druhý za lepšími životními podmínkami, jeden na čas, druhý nastálo; a kdo se ze světa vrátil, viděl už domov jinýma očima. Bývali časové, kdy běžný člověk, co živ byl, neopustil katastr své obce, nanejvýš přes pole do kostela nebo na tancovačku. Dál do světa se nepouštěl a neměl ani proč. Leda nedobrovolně: vzali šuhaja na vojnu, na nic se ho neptali, dali mu šablu ocelovú a koňa vraného, a už ho hnali někam do Uher, ne-li rovnou na Turka. Vrátiv se po letech šťastně domů, mohl sedat v hospodě a vykládat před uctivě naslouchajícím publikem, jak to tam, pane, v těch Uhrách chodí, jaké divné zvyky tam ti lidé mají, a kolik tureckých hlav pozutínal. To bylo v pořádku. Vydal-li se však šuhaj do ciziny sám, z vlastní vůle a rozhodnutí, to už v pořádku nebylo. Čehož ilustraci podal Karel Poláček v moudré knížce "Okresní město". Vykreslil v ní postavu sládka Vokouna, který se, považte, na cestách za řemeslem dostal až někam do zemí machometánských. Vrátiv se do rodného městečka, byl domácímu publiku za šaška, a jak také ne: byl člověk zkušeností příliš neobvyklých, obzor domácí hospody přesahujících, kterému se, sakra sakra, nedalo rozumět; pročež byl trestán nedůvěrou, posměchem, vyloučením ze společnosti důvěryhodných lidí. Důvěryhodný je v tom pojetí ten, kdo humna rodné vesnice nikdy nepřekročil, takže jí rozumí. Cizák a přivandrovalec lítá čert ví kudy, takže neví, kde je u nás rybník a kde hájovna, což je divné, divné a směšné. Rozdíl proti dnešku je v tom, že se už dnešní rodná hrouda neprostírá v rozmezí jedné vsi nebo městečka, nýbrž jednoho státu, ale výsledek je týž: kdo překročil jeho hranici, platí v hospodě za osobu přinejmenším nesrozumitelnou, u vlastenečtěji založených občanů třeba i za toho vykořeněnce. Odešel, vykořenil se, a basta fidli. Vykořeněnec je ten, jemuž nerozumíme.

Avšak čas se pohnul a rodná hrouda se znovu dala do rozšiřování. Státní hranice, holá posvátnost donedávna, ztratila svůj nedotknutelný charakter, hraniční patník se už nezdá mít vytesáno ono varovné – opustíš-li mě, zahyneš. Rozšířilo se i zakořenění, což jsem poznal hned, jak jsem složil svůj exulantský raneček a trochu se porozhlédl v podmínkách země, jež se mi měla stát novým domovem. Dál jsem si mohl pěstovat své češství, podržet si svůj vztah k české krajině a českému jazyku, ten mi tou vzdáleností dokonce i zkrásněl. Čím dál intenzivněji jsem však cítil, že se stávám… čím vlastně. Kosmopolitou… no, tak daleko to zatím není a stěží kdy bude, aby se český exulant cítil být údem všeho lidstva bez ohledu na jazyk, rasu, náboženské vyznání a vůbec zeměpis. Spíš že se kořínek rozrostl přes plot rodné zahrádky, všude tam, kde… ne kde zaznívá řeč domova, to není tak podstatné, ale kde panuje našinci blízký, přijatelný způsob života, což není všude. Příval událostí několika posledních let potvrzuje ten poznatek víc než milo. Mohu mít důvěrný, třebaže kritický vztah k zemi původu; přitom mohu být velmi loajálním občanem své nové vlasti, dokonce možná loajálnějším než většina domorodců; ale jedno i druhé ztrácí na významu, je-li ohrožena příslušnost završující, civilizační oblast, jejíž jméno jest Západ. Těžko hádat, co přinesou staletí, ale v dané chvíli se nezdá, že by bylo třeba hájit zemi českou proti vpádu prušáckých regimentů, aniž by se za zpěvu marseillaisy hotovily překročit Rýn regimenty francouzské. Že ale všechny lokální vlasti, českou v to čítaje, mohou vzít za své ve střetu s civilizaci islámského Orientu, našemu západnímu duchu vskutku cizí a nepřevzatelnou, to pouze nehrozí, to je možnost velmi reálná, zvlášť budou-li si intelektuální elity Západu ještě nějakou chvíli počínat stejně pošetile jako dosud. Probuďte se, vlastencové. Nepíše se rok 1918, nepíše se rok 1938, datum je jaké je a nevoní ničím dobrým. Uzavírat se v mezích domovské zahrádky, zakazovat si pohled přes plot, žít s hlavou obrácenou pořád kamsi do bájných časů masarykovské republiky, bylo až donedávna… nu, trochu naivní, ale roztomilé. Nenecháme-li toho však dost brzy, můžeme se stát spoluviníky katastrofy, k jaké dějiny nepodávají příkladu. Ale to by bylo námětem jiné a rozsáhlejší úvahy.

Apropos vlastenectví. Z mnoha stran je doporučováno jako mast na všechny neduhy dneška, ale ono je vícero forem toho citu; než začnene vypisovat recept, bylo by záhodno vědět, o kterou přesněji jde,. Abych opět sáhl k vlastnímu příkladu: udělal jsem zkušenost s mnoha zeměmi světa, z čehož mi vyplynul vztah k některým kladnější, k jiným méně kladný. Na jedné z nejvyšších příček mi stojí Švédsko. Znám je dobře; a měl-li bych doporučit některý typ vlastenectví k následování, ať je to vlastenectví švédské. Ona samozřejmost, s níž Švéd nechává nad svým domkem vlát modrožlutý prapor severského království, aniž by ho k tomu kdokoli vybízel, aniž by se tím proti komukoli vymezoval, nad kohokoli se vyvyšoval nebo v komkoli spatřoval nepřítele, možno-li odvěkého. Činí tak bez všech odbojných pohnutek a prost přehnaného sebevědomí, jen že má rád svou smírně malebnou, jezernatou a lesnatou zemi, v níž se už dlouhá staletí nepřihodilo nic, co by ten cit zakalilo. To je, prosím, velmi důležité: člověk si může a snad i má pěstovat laskavý vztah ke své vlasti; vlast by se ale na oplátku měla chovat laskavě k člověku. Což arci nebývá pravidlem; aspoň co mě se týče, nikdy jsem si od své vlasti ničeho dobrého neužil, jen samého sekýrování, ponižování, schválností, omezování, vyhazovy a kriminálem hrození, až jsem popadl ranec a utekl. Kam, bylo v tu chvíli podružné, hlavně aby na mě nedosáhly prsty nelaskavé vlasti. Nevymlouvejme se na třistaletou porobu, na mnichovskou zradu, na moskevský diktát aniž cokoliv jiného, truchlivý stav, pro nějž jedni utíkali z dosahu nelaskavé vlasti a jiní končili v jejích kriminálech, nepřišel zvenčí, ten si národ český spískal v naprosté většině sám; a aby toho nebylo málo, spískal si a dodnes spískává jeho postkomunistické pokračování. Lze bez velkého přehánění říci, že nebylo od slavného obnovení české, potažmo československé státnosti před bezmála už sto lety rozcestí, aby se na něm sebedůvěrou opojený národ český nevydal špatným směrem, nebylo politického rozhodnutí, aby se po nějakém jásání a prapory mávání neobrátilo v malér.

Snad se to nemělo stát. Snad neměl národ s takovým nadáním zvrzat všechno, nač sáhne, usilovat o samostatnost, dokud k ní skutečně nedozrál. Jenže kdyby k ní býval dozrál, třeba by už o ni tolik neusiloval, pochopiv, že samostatnost rovná se zodpovědnosti, za sebe i za jiné. Nu, jakáž pomoc, co se stalo, nedá se odestát. Nebo se přece jen dá? Aspoň trochou? Jak známo, úpěla vlast česká bezmála čtyři sta let – počítáno od korunovace Ferdinanda I. roku 1526 – pod habsburským jařmem. Nebylo to tak úplně špatné úpění, jak nám namlouvá republikánská legenda. V závěru té epochy měli Čechové – hned to spočítám – desatero spolúpících, menší a rozptýlená etnika v to nezahrnuje; a nutno poznamenat, že se ani zvlášť nebouřili. Nebouřil se nijak mimořádně ani národ český; navzdory občasnému naschválničení části jeho politiků a spíš dobromyslnému špičkování obecného lidu byl až krátce před samý konec první světové války císaři pánu věren. Po českém obyčeji se nadávalo na to či ono, osoba panovníkova však požívala nepochybné úcty a začlenění v mnohonárodní podunajské monarchii s výjimkou nevelkého množství intelektuálních radikálů nikdo nezpochybňoval. Karel Havlíček Borovský, jejž mám jinak pro jeho vtip a zdravou skepsi rád, napsal ve svých Tyrolských elegiích: "…občan rakouský? Co se mi může horšího již stát?" Měl´s počkat pár tuctů let, Karle Havlíčku, koukal bys, co horšího se mohlo stát, a také že stalo. Ostatně lze odvodit stav loajality k rakouskému mocnářství z počtů bojovníků na polích první světové války: byl to dvacetinásobek mužů českých, stojících až do posledka věrně a statečně – pro příklady si nechoďme do Švejka – pod černožlutým praporem, v poměru k do úpadu oslavovaným legionářům. Sledujme pozorně, o čem se nemluví a nepíše, a zatušíme, jaká je či byla skutečnost.

Nebo spíš, pomalu už se mluví a píše, jelikož legenda uvadá a součet třiadevadesáti republikánských let je jaký je. Ani národní a státní nezávislost už není tak nezpochybnitelnou hřivnou jako kdysi, na dvě stě všelijakých nezávislostí hostí tento kropenatý svět, a z dobrých dvou třetin by se nestala žádná zvláštní škoda, kdyby je pohltilo peklo. Inu, nestačí jen mít pestrý prapor, houf pozlacených generálů a jednoho strejce v prezidentském kabátě, něčeho navíc by bylo třeba. Čeho…trochu se zdráhám o tom psát, jelikož to není věcí výpočtu, nýbrž hlubšího citu; a ten se obtížně definuje. Ale buďsi. "Neruš mezníku starodávního, kterýž učinili otcové tvoji," káže v Knize přísloví král Šalomoun; a tady se lehkou rukou zrušila tisíciletá tradice království českého, koruny svatováclavské, již učinili otcové naši. Kdyby ji aspoň nahradilo něco když ne hodnotnějšího, aspoň srovnatelného; ale stačí se jen porozhlédnout, kolik je kolem krás, jak zněla budovatelská píseň, není-liž pravda. Výsledek platí, ne šlechetný úmysl, což nelze dostatečně opakovat. Nejspíš onu tradici ani nic nahradit nemohlo; prezidenti přicházejí a odcházejí, někdy s aureolou národního tatíčka, jindy a častěji s ostudou, ale král ve své vyšší a jen citem pochopitelné úloze nahraditelný není. Ne hlava státu jako každá jiná, nýbrž živoucí symbol dějinného společenství, uznávaný svorník někdy velmi rozdílných jazykových i názorových skupin, zosobnění kontinuity na jednu stranu až někam do nepaměti věků, na druhou do stejně nezbadatelné budoucnosti, pojítko živoucích s generacemi odešlými i dosud nenarozenými. A může být i pojítkem posledním, když se všechno ostatní rozpadá, jako právě nyní v Belgii.

Monarchové našeho času nejsou vybaveni výkonnou mocí, a ani není proč. Jejich posláním je být svému lidu přirozenou autoritou, vztahující se nikoli k pomíjivé osobě panovníkově, nýbrž k onomu nadčasovému symbolu, jak již řečeno. Chce-li kdo mávat přezíravě rukou, ach, plesnivý krám, dávno propadlý sítem dějin, ať se rozhlédne: prezidentem se prohlásit a svou zbídačenou zemi republikou nazvat dovede kdekterý africký plukovník, když se krvavým pučem zmocnil vlády. Které země však vábení domnělého pokroku odolaly, kde se uchovala monarchie… Švédsko, Británie, Nizozemí, Dánsko, Lucembursko, na druhé straně světa třeba Japonsko, to, pane, není špatná společnost, takového plesnivého krámu kéž by nám Pánbíček kousek navrátiti ráčil. Jenže nenavrátí, leda by se stal zázrak. Ne že by všeobecná otrávenost politikou nemohla časem dospět k volání po návratu krále; ostatně jsou takové hlasy slýchat už dnes. Obtížné až nemožné však bude navázání tradice pyšnou myslí přerušené, obnovení onoho jen citem vnímatelného vyššího smyslu, jehož zosobněným symbolem je král. Co naplat, zrušilo se víc mezníků starodávních v zemích koruny české a už se neobnoví, i kdybychom si obě nohy za krk dali, stav selský kupříkladu, řemeslná dovednost (amatérské fušerství nelze za takovou považovat), obchodní solidnost i mnoho jiného. Svatý Václave, kníže náš, smiluj se nad námi, neboť jak všechno vypadá, vlastní silou se tvůj národ z té hromady potíží nevyhrabe, co jej do ní uvrtali vizionáři cílů velikých, ale předvídavosti pramalé.

Hannover, 11. listopadu 2011

Podle Nového Polygonu