Když používali tento bonmot humoristé, byla to legrace. Ale už delší dobu se tomu nesmějeme. Začalo to před lety obavami z globálního oteplování, možná trochu přibarvenými. Řada subjektů pochopila, že se na tom dá krásně žít, a tak vznikly povolenky na oxid uhličitý a začalo pomalé zdražování energií. Lidé se stále měli dobře, a tak vymysleli orwellovskou korektnost. Začali se rýpat v historii, omlouvat se a přejmenovávat či strhávat umělecká díla. Oslavovali LGBT a dvě pohlaví se zdála málo, a tak jich brzy vzniklo několik desítek.

Rozumní lidé si zprvu mysleli, že je to legrace a zábava, ale nebyla. Sociologové a psychologové mlčeli. Ono když něco postihne takřka polovinu lidí, stává se to normou. A to normou zatraceně tvrdou. Politici si myli ruce, protože kacíře trestala pokroková média. Poté, co bylo pár statečných rozumných znemožněno či dokonce v zaměstnání perzekvováno, se rozumní lidé stáhli a své názory říkají jen svým prověřeným přátelům.

Mezitím klimatičtí alarmisté bujeli a prorostli až do vedení státu. Jejich mistrovským dílem je Green Deal. Chce razantně zamávat s fosilními palivy a jako kdysi reformátoři zakazovali nevhodné knihy, tak alarmisté dekarbonizují společnost a zakazují skleníkové plyny. Na ten nejmocnější ovšem nemohou, protože tím je vodní pára. Zakazovat některé prvky, to je jako byste chtěli zakázat pár písmen v abecedě. Komunikace by se zkomolila. Chtějí překopat ustálenou formu hospodářství a to vždy něco stojí. Aby toho nebylo málo, do toho přišel covid, když se přírodě zdálo, že je nás už nějak moc. Zprvu nás stmelil, aby nás mohl o to víc později rozdělit. Jsme už takoví, že nám nadšení vydrží jen chvíli. Nadšení je totiž davové a později se uplatní diverzita názorů. A přišel nás draho.

Vyváželi jsme demokracii a naše hodnoty směrem na východ. V arabských zemích to vyvolalo zmatek a diktátory nahradil chaos, místy občanská válka. Demokracie je totiž dar a k ní musí lidé dospět. Ani my jsme ještě zcela nedospěli. V demokracii není nepřítel, jen jiný pohled a názor. Ne nadarmo v kolébce demokracie, Athénách, tehdy nevolili všichni, ale jen ti, kteří měli k věcem státním co říci. Později ovšem politici pochopili, že čím širší bude voličská základna, tím snadněji ji budou moci ovlivňovat sliby a populismem. Proto ty snahy dnes, že by snad mohli volit už i šestnáctiletí.

Ekonomika pod těmito ranami zakolísala a státní dluhy se prohloubily, protože my přece máme na blahobyt nárok a nenecháme si ho vzít. A jako vrchol Putin v potýkání se Západem ztratil nervy a stal se novodobým Hitlerem. Třetí světovou válku nikdo nechce, a tak to řešíme penězi. Chceme sankcemi ochromit Rusko, k tomu miliony ukrajinských uprchlíků, pomoc Ukrajině a to vše něco stojí. Sankce jsou vždy dvojsečné a jde o to, aby neochromily více nás než Putina. Naběhnuto k tomu máme. Ceny energií raketově rostou a inflace, ne nepodobná té v Rusku, nám zdražuje všechno.

Není to veselá rekapitulace a na mysl přichází bible s deseti ranami egyptskými. Sedm let tučných totiž už bylo. Vysoké státní dluhy banky akceptují v dobách dobrých, protože z nich mají prebendy. Co ale udělají v dobách zlých, to nikdo neví. Zaděláno máme na pořádnou řadu problémů a světlo na konci tunelu ani neprobleskává. Neměli bychom si dále lhát do kapsy, je třeba vzít rozum do hrsti a uvědomit si, co je důležité a co méně. Co teď a co možná někdy.

Když to neuděláme, budeme se jen hořce usmívat nad budoucími bonmoty humoristů, že nejhůře už možná bylo. A my budeme vědět své.