Zařekl jsem se, že o něm nic nenapíšu. Nemyslel jsem, že bych dokázal vymyslet něco zásadně jiného než všichni ostatní. Ale snad je to těmi blížícími se Dušičkami... Prostě nedalo mi to.

Gilbert Bécaud zpíval píseň Quand il est mort le poete: Když umřel básník, plakali všichni jeho přátelé, plakal celý svět. Pohřbili jeho oči do obilného pole, a proto teď mezi obilím kvetou chrpy (můj velmi velmi volný a stručný překlad).

Byl takovým básníkem? Nebyl. Kryl, Nohavica, Plíhal, Dylan - ti zpívali a zpívají své vlastní verše na své vlastní melodie. On napsal pár textů a to je všechno. No ale co? Operní pěvci přece také nezpívají árie ze své vlastní dílny.

Říkali mu Mistr. Když jsem před léty dělal rozhovor s hercem Lubomírem Lipským, byl jsem zpočátku také v pokušení. Nakonec zůstalo u oslovení „pane Lipský“ a bylo to ku prospěchu bezprostřednosti jeho odpovědí.

Mistr je člověk, který něco opravdu dokonale umí. Už někdy někdo oslovil třeba kardiologa Pirka „Mistře“? Aha, neoslovil. Mistr se prý používá jen v umění. Co když v některém oboru umění vyniká žena? Představuji si takovou Jitku Molavcovou, skvělou komičku a zpěvačku. Oslovil ji někdy někdo „Mistryně“ nebo „Mistrová“? Asi by chvíli koukala a pak by se rozřehtala.

Mistr vznikl z latinského „magister“, tedy vlastně učitel. Kdo umí, měl by své zkušenosti předávat mladším. Dělal to? Soustavně určitě ne. Škoda, a veliká.

Prý byl zadobře s každým režimem. Lady Karneval zněla za Dubčeka, Husáka, Havla i Zemana. Stejně jako třeba Massachusetts od Bee Gees. Vážně to byl takový hřích? Ono těch hudebních stálic u nás je víc: písně Evy Pilarové, Nadi Urbánkové, sourozenců Ulrychových nebo Petra Spáleného, například. A mimochodem, není to spíš potvrzení faktu, že dobré a poctivé věci přetrvávají, což se rozhodně nedá říci o politických garniturách?

Byly mu vzdány státní pocty, protože ho všude znali a měli rádi, protože za ním zůstalo úctyhodné dílo. No, to „všude znám a oblíben“ nemusíme brát v potaz. Světská sláva může pominout mávnutím proutku - stačí takové hnutí meetoo. Lidé totiž většinou nemilují člověka, ale svou představu o něm. I Alexandr Dubček byl všude znám a milován... Takže zbývá to dílo.

Jeho dílo bylo rozsáhlé, co do kvality vyrovnané. Co do množství titulů určitě trumfnul Beatles i Abbu. Nicméně nedávno jsem si mohl přehrát všechna CD Michala Tučného - za krátký život toho stihnul hodně a jeho písně byly výborné, jen se o velké části z nich neví, neb se nehrají. Richard Müller s nálepkou notorika a feťácké trosky toho také natočil tolik, až to udiví. A skvěle, někdy „až na dřeň“ duše. Většina z jeho písní se ale také nehraje. Nezapadají.

Jeho písně se hrají a budou hrát. Nejen proto, že do obecného vkusu zapadají. Jsou opravdu kvalitně zazpívané a textaři, hudebníci i aranžéři se rovněž „pochlapili“. Bez nich by to nešlo.

Zasloužil si tedy nakonec ty státní pocty? Považujme je ne za hold jeho osobě, ale jeho profesionalitě a zapálenosti pro věc; pak měly smysl. A přejme si jediné: aby se těch poct dostalo i jiným lidem, vědcům, technikům, pedagogům, výtvarným umělcům, lékařům, ale pro mě za mě i soustružníkům. Sám jsem znal bývalého seřizovače strojů, který v Orlických horách vytvořil a udržoval neuvěřitelně propracovanou přírodní zahradu přes celé údolí, byl jogínem, členem astronomické společnosti a řezbářem tvořícím poloreliéfový atlas svých milovaných skalniček. Koho jiného bychom si měli připomenout, ne-li takovéto lidi? A všechny, kteří dokázali užitečně pracovat se stejnou profesionalitou a zápalem. Abychom zkrátka místo přívlastku „známý“ vzdávali hold slovu „vynikající, poctivý“. Protože takových lidí je v našem národě pořád ještě dost, jen na ně není tolik vidět, jako na Něj.