Následující text jsem napsal v září 2008 - tedy před jedenácti lety.

Byla to doba těsně před hospodářskou krizí, kterou jsme ale ještě ani netušili.

Něco jako arabské jaro (2011) nebo uprchlickou krizi (2015) jsme si nedovedli ani představit.

Nejvýraznější aktivistkou politické korektnosti byla tenkrát Džamila Stehlíková - ministryně pro lidská práva za Stranu zelených neblahé paměti -, které se národ bezostyšně smál.

Byla to doba nevinnosti, kdy se další vývoj dal sotva tušit v jakési nezřetelné mlze.

Jsem xenofob.

Ne, netrpím nenávistí k cizincům a rasismus se mi protiví. Pociťuji jen silnou vazbu ke svým kořenům národním i kulturním.

Mnohé je věcí úzu a mnohé je věcí definice. Pokud bychom zodpovědně psali slovníkové heslo, pak bychom xenofobii popsali jako odpor, nedůvěru či nepřátelství k cizímu – přicházejícímu z prostoru mimo naši národní nebo kulturní sféru, případně jako strach z téhož. Úzus médií ovšem posouvá vnímání tohoto termínu spíše k pojmu „nenávist vůči cizincům“.

Inu, jedno slovo zní vždy úderněji a je-li ještě od původu cizí...

Jak je to s tou mou xenofobií?

V jedné ze svých knih napsal Terry Pratchett: „... tyto tradice se samozřejmě neustále úzkostlivě dodržují. Kdyby lidé opouštěli tradice jen proto, že už si nepamatují, jak vznikly, nebyli by lepší než nějací obyčejní cizinci.“

To je, oč tu běží. Tady a právě tady nejsme nějací „obyčejní cizinci“, jsme tu doma a to, co jsme převzali po rodičích, chceme předat dětem a vnukům.

Stará dobrá Evropa je dnes velmi otevřená, velmi liberální a velmi tolerantní – a proto také velmi zranitelná.

Obávám se.

Obávám se mnohého, co přichází zvenčí. Obávám se těch, které ve svém liberalismu tolerujeme a respektujeme, ale oni nerespektují nás.

Žijeme ve světě obrozujícího se politického islámu. Islám je misijní náboženství v plné síle, které chce šířit své hodnoty dál do světa, mimo své stávající politické, ale i kulturní hranice. Islám je jiná civilizace, jiná tradice, jeho hodnoty jsou nám v mnohém cizí (ne dobré, ne špatné - cizí).

Bojme se, neb stávající islám má daleko k toleranci. Podívejme se na vlastní dějiny, i my za sebou máme tradici společnosti, ve které bylo jedinou přípustnou ideologií misijní náboženství. Naše vlastní dějiny jsou nám svědkem, že je čeho se bát.

Žijeme ve světě mocenské dominance Spojených států. Je neoddiskutovatelné, že Spojené státy jsou spojenec, pod jehož vojenskou ochranou žijeme. Jejich politika se nám může líbit nebo nelíbit, ale dokud nedokážeme sami zabezpečit svou obranu, musíme ji respektovat.

Spojené státy jsou ale také jiný svět, jiná civilizace.

Tři staletí tak či onak izolovaného vývoje vytvořilo z anglicky mluvící populace na americké straně Atlantiku svébytný svět s vlastními tradicemi a mentalitou. Spojené státy mají tradici protestantského fundamentalismu, která je stále ještě plna misijního nadšení. Nemusí to být nadšení jen přímo náboženské. Specifickým rysem mentality americké společnosti je šíření „amerického způsobu života“.

I zde vidíme snahu o šíření hodnot, které jsou potenciálním příjemcům cizí, příčí se jejich tradici.

Obávám se toho, co přichází zvenčí, a proto jsem z definice xenofob.

Obávám se ale i zrady uvnitř hradeb. Obávám se těch, kteří hlásají bezbřehou toleranci a multikulturní společnost.

Obávám se nevědomých idealistů hlásajících krásná slova.

Můžeme se oddat bezbřehému otevření vnějším vlivům, až po samo rozpuštění se v multikulturní nicotě, ale co vznikne, to už nebudeme my.

Buďme otevření poznání nového a cizího, ale toleranci si schovejme pro ty, kdo jsou tolerantní vůči nám. Respektujme cizí hodnoty všech, kteří nás rovněž respektují. Těm ostatním se naučme říkat ne.

Co bylo dál?

Za tu dobu, která uplynula, se nálepka xenofoba stala tím nejmírnějším, čím „liberální“ tisk častuje ty, kteří věří v národ a tradiční hodnoty.

Slovo liberál už neoznačuje svobodomyslného člověka, který hrdě hlásá své názory a respektuje názory těch druhých. „Liberálové“ této doby (tedy ti, kdo se za ně sami označují) jsou netolerantní levičácká sekta.

Stará dobrá Evropa je ohrožena zevnitř. „Liberální“ menšina společnosti podniká frontální útok na tradiční hodnoty, jakými jsou národ a rodina.

Politický islám je reálné nebezpečí, které jsme si „vpustili do domu“ za uprchlické krize v roce 2015. Vzniklo zcela nepravděpodobné spojení „liberální“ levice a politizujícího se islámu přímo na evropské půdě. Toto podivné spojenectví útočí na každodenní zvyky Evropanů (konzumace vepřového masa, slavení Vánoc a Velikonoc), neboť urážejí víru nově příchozích.

Mocenská dominance Spojených států zvolna eroduje a NATO se dostává pod tlak (naštěstí zatím pouze verbální) politických špiček Evropské unie, které blouzní o evropské armádě - zatím ovšem nedokáží uvést do použitelného stavu ty stávající národní (snad s čestnou výjimkou Polska).

Ztrácející se mocenská dominance ovšem nijak nesnižuje odhodlání USA přinášet „správné hodnoty a způsob života“ do míst, kde o ně vůbec nestojí. Výsledkem je destabilizovaný Blízký východ a severní Afrika.

Prostor, ze kterého přichází nebezpečí, dnes začíná už na hřebenech Krušných hor. Ze západní Evropy přichází agresivní zelená ideologie, která může z Evropské unie udělat stejný ideologický skanzen, jakým byl v osmdesátých letech tábor míru a socialismu.

Zrada uvnitř hradeb už nastala. V ulicích se vede studená občanská válka „liberální“ levice se všemi, kdo mají jiný názor.

Netolerance k názoru jiných prochází napříč společností.

Mé obavy z roku 2008 byly proti těm dnešním selanka. Obavy ze střetu s tím, co přichází z vnějšku, jsou dnes překryty obavami z konfliktu uvnitř společnosti. Nadějí je mobilizace konzervativců napříč euro-americkým prostorem - skoro by se dalo říci, že přestávám být xenofob.