Pro pořádek opakuji: ta paní byla odsouzena k šestiletému vězení za účast na justiční vraždě Milady Horákové a dalších třech obviněných v největším bolševickém monstrprocesu. Je jí sedmaosmdesát let, její zdravotní stav není, jak to u tak starých lidí bývá, nic moc.

Soud uložil vězeňské správě zajistit odsouzené potřebnou lékařskou péči, podle advokáta a obžalované se tak neděje. Nebylo by ostatně divu, vězení není ani domov důchodců, ani eldéenka.

Aby nebylo omylu: je správné, že paní Brožová-Polednová stanula před soudem. Rozsudek je spravedlivý a úměrný míře její spoluúčasti na tom odporném krvavém divadle. Jsou tu však okolnosti, které soud sice ze zásadních důvodů v úvahu brát nemůže, ale normální člověk je těžko přehlédne:

Polednová je jedinou osobou odsouzenou po listopadu 1989 za monstrprocesy z padesátých let. Ostatní buď včas umřeli, nebo se vykroutili, nebo se vykrucovali tak dlouho, až umřeli. Její role nebyla zanedbatelná, ale rozhodně menší než role členů politbyra KSČ, kteří o rozsudku rozhodli, i estébáků, kteří z obžalovaných dlouhodobým brutálním mučením vydolovali přiznání. Je snad nejstarší trestankyní v České republice. Možná že to všechno přimělo nejvyšší státní zástupkyni Renatu Veseckou, aby požádala Václava Klause o udělení milosti odsouzené. Na paní Veseckou v poslední době kdekdo kydá špínu, je třeba konstatovat, že v tomto případě udělala to, co udělat měla. Leč se zlou se potázala: prezident Klaus žádost rázně odmítl. Případné humanitní důvody měl zvážit soud, a pokud tak neučinil, nechť si to sám vypije, to je smysl prezidentského prohlášení v té věci. Nesmí prý dojít k tomu, aby se celé generace naší země tímto příliš jednoduchým způsobem - odsouzením jedné staré ženy - zbavily spoluzodpovědnosti za to, co se u nás v padesátých letech dělo.

Soud udělal to, co udělat musel, nejvyšší státní zástupkyně udělala to, co udělat měla. Jen prezident neudělal to, co udělat měl, tj. z lidských ohledů zmírnit přísnost soudního rozhodnutí. Jde mu o zásadu, ovšem. Jeho zdůvodnění je navíc nesmyslné, Polednová nebyla odsouzena za to, co se dělo v padesátých letech, nýbrž ze jednu konkrétní věc, kterou udělala. To, že se jiné odsoudit nepovedlo, neznamená, že by měla být zproštěna viny. Napadlo by někoho argumentovat podobně v případě "obyčejné" vraždy? Že spousta jiných vrahů unikla spravedlivému trestu?

V roce 1946 byl československým soudem jako válečný zločinec odsouzen k smrti a popraven někdejší premiér slovenského štátu Vojtech Tuka. Rozsudek vůbec nechci zpochybňovat. Potíž byla v tom, že Tuka byl v té době po záchvatu mrtvice ochrnutý na půli těla a úplně dementní. Vznikl problém, jak na půl těla ochrnutého a úplně dementního člověka dopravit na šibenici. Řešila jej mj. na svém zasedání i československá vláda. Nakonec kdosi zkonstruoval zvláštní vozítko, na němž odsouzence přivezli pod šibenici a z něhož jej pak na šibenici vytáhli.

Takové věci se ve slušném státě, kde rozhodují slušní lidé, nedělají. Slušní lidé by to neudělali, v první řadě ne z ohledů na Tuku, ale kvůli sobě. Aby slušnými lidmi zůstali. Z téhož důvodu - připouštím, že je to po všech stránkách méně křiklavý případ - měl prezident omilostnit Brožovou-Polednovou. Jenže prezidentovi je to fuk, jde mu o princip, na člověka kašle. Na člověka v Polednové i na člověka v sobě. Nedá se nic dělat, musí ho tedy zastoupit jiní. Abychom zůstali slušná země. Ve slušných zemích - na rozdíl například od těch bolševických, a my už přece nejsme bolševická země - se sedmaosmdesátileté ženské ve vězení nedrží, nebo aspoň by se držet neměly. Pusťte ji, proboha!

LN, 12.6.2009

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.