Události posledních dní vzbuzují dojem, že se samo od sebe spustilo něco jako Revoluce. Chtěl bych do těchto úvah vnést něco střízlivého odstupu. Je to trochu nevděčná úloha, ale zároveň je to nezbytné.

Pro pořádek je především třeba konstatovat, že chování prezidenta Zemana je už dlouhou dobu naprosto nemožné. Nejen že dělá ostudu České republice, ale navíc ohrožuje její elementární bezpečnostní zájmy (okaté sympatie k nedemokratickým supervelmocem, Rusku a Číně). U toho konstatování jistě nelze zůstat. Je za prvé otázka, jak se ho zbavit: legitimní cesta je prezidentská volba za rok a půl. To ale ještě není všechno. Kromě toho je třeba zabránit tomu, aby ho v úřadě nevystřídal někdo ještě horší (což se v tuto chvíli zdá být skoro nemožné), nebo aspoň stejný. Je čeho se bát, něco podobného se totiž stalo v roce 2003 i v roce 2013. Podstatné je, že nemáme vystřídat „čerta“ „andělem“, že si nevolíme nevyšší duchovní a morální autoritu, jakéhosi českého dalajlámu, ale úředníka s politickou zkušeností, který je schopný se starat o tu část provozu našeho státu, kterou mu ústava svěřuje, a nestrkat nos do věcí, do kterých mu nic není. Diskutujme o tom, já o tom píšu už přes dvacet let, jinak se ničeho nedobereme a naše nespokojenost se Zemanem bude mít zcela infantilní podobu.

Za druhé: Nejít na oficiální oslavu na Hrad bylo nejen legitimní, ale náležité. A za třetí, hlavně a především, protesty veřejnosti 28. října (na Staroměstském náměstí i potom) byly naprosto legitimní, byl to výraz velké a oprávněné nespokojenosti se současnou politickou situací. Je otázka, zda a nakolik je ta nespokojenost omezena jen na Prahu: jednak myslím že ne, a jednak to není až tak důležité. I tak na ní záleží. Podstatné je jedno: nejde jen o Miloše Zemana, ale o celou českou politickou scénu. Proto budou například daleko důležitější než prezidentská volba volby do Poslanecké sněmovny v příštím roce. Trochu zjednodušeně řečeno, mocensky silnému premiérovi nebude prezident až tak překážet (bude odsouzen do role věčného kverulanta, viz nejprve Havel a pak Klaus), kdežto mocensky silný prezident bude mít v našem nynějším politickém systému s premiérem vždycky potíž. Záleží v první řadě na parlamentu a vládě, ne na prezidentovi.

Nejde ovšem jen o veřejnou nespokojenost, jistě legitimní, ale zároveň taky o to, kdo se jí zrovna teď na náměstích ujímá.

28. října to byla KDU-ČSL a STAN. Postavení obou uskupení na české politické scéně bylo v posledních šesti letech v něčem trochu podobné. KDU se ve volbách roku 2010 octla mimo Poslaneckou sněmovnu. Mohla se tedy v protikorupční a antipolitické vlně, která se rozpoutala v roce 2012, tvářit: my jsme v tom nevinně. Dostala se zpátky do parlamentu a stala se součástí vládní koalice, jejíž podstatnou a silnou součástí bylo Babišovo ANO. STAN uzavřelo oboustranně výhodnou dohodu s TOP 09 a představovalo výrazně nepolitickou součást toho konglomerátu: my nejsme žádní politici, my jsme jen v horším případě docela maličtí starostové (Betlémem toho uskupení je Suchá Loz), v lepším případě pak docela nezávislí. S Andrejem Babišem i proto nemají problém (viz krajské koalice ve Středočeském, Libereckém a Zlínském kraji), ostatně nejsou jeho rovnocennými partnery.

Obě strany jsou přímými účastníky politického rozvratu České republiky. Ústředním jevem rozvratu je ovšem Babišovo ANO, zároveň obří firma, silné politické hnutí a vlivná mediální lobby. Něco, co v demokracii představuje zároveň cizorodý prvek a nehorázné fixlování v politické soutěži. Ryzí projekt „nepolitické politiky“ sui generis. A nedělejme si iluze, ANO vykukovalo za zády organizátorů páteční demonstrace stejně jako Babišův ideolog Jan Macháček v komparsu hostů Jana Krause na Primě.

Protože ODS i TOP 09 jsou teď hodně oslabeny a zejména ODS projevila při vytváření krajských koalic k Babišovu konglomerátu značnou příchylnost, je třeba zmínit jako smutného účastníka politického zápasu ještě ČSSD (tradiční smetí, bez něhož se neobejde, KSČM a trosky Úsvitu, možno nechat stranou). V současné době je to Babišův úhlavní soupeř. Na své porážce účinně spolupracuje: nejenže mu vzdoruje jen z posledních sil a s krajním vypětím, ale její významní představitelé (hejtman Zimola, místopředseda a ministr vnitra Chovanec) se zabývají šíleným nápadem uzavřít spojenectví s Milošem Zemanem, od něhož jako od zcela nespolehlivého a zcela profláknutého politického partnera dal nejspíš ruce pryč už i Andrej Babiš.

A konečně je tu ještě nepřímý účastník politického boje, volné uskupení sirotků Václava Havla, „Pravda a Láska“. Nedokáže se (a proto se ani nechce) politicky zformovat, musí se vždycky na někoho přisát. Václav Havel před pěti lety zemřel, dnes se nabízí Andrej Babiš. Lze jen spekulovat, zda ti lidé spojují své politické zájmy s Babišem bezděčně či záměrně: asi se to případ od případu liší a často je v jejich konání přítomno obojí. Nepochybuji, že je mezi nimi celá řada slušných lidí – zároveň, nemohu si pomoci, vkládat do tohoto neformálního společenství jakékoli naděje je marné.

Smysluplná politická práce v situaci, kdy na strany ani na intelektuální elity není velký spoleh a kdy v lidech je spousta dobré vůle, ale hrozí, že ji různí chytráci zneužijí ve svůj prospěch, je dosti svízelné. Je však zjevné, že náhlá a efektní revoluční řešení nepovedou k ničemu. Skončí v písku, stejně jako kdysi dávno hnutí „Děkujeme, odejděte“, které si dnes už sotva někdo pamatuje. Lepší je zachovat chladnou hlavu a pracovat.

30. října 2016; vyšlo též na Svobodném fóru