Když někdo chce protestovat proti tomu, jak se chová ústavní činitel, uspořádá demonstraci. Pokud se demonstrace účastní méně než tisíc lidí, říká se jí happening. To útvaru, který je něco jako „hnědý trpaslík“ v říši hvězd, dodává jakési vážnosti. Vysvětluje to, proč se tisíc a více lidí neshromáždilo. Ne proto, že by organizátoři byli neschopní indolenti, ale protože jim o to vůbec nešlo. Demonstrace o deseti účastnících je v podstatě sranda. Nazveme-li ji happening, dáváme tím najevo, že ta sranda byl vlastně záměr.

Demonstrace se účastní demonstranti, happeningu naproti tomu „aktivisté“. Už sám název aktivista napovídá, že aktivista je víc než pouhý demonstrant. Demonstrant je obyčejný čičmunda, který se líně vláčí ulicí bez špetky invence. Naproti tomu aktivista, to zní hrdě. Aktivista hýří činorodostí a nápady. Rozdíl mezi demonstrantem a aktivistou se dá přirovnat k rozdílu mezi hrabošem polním a myšicí, které zná každý, kdo má dům na venkově. Hraboše, když vám vleze do baráku, spořádají sice vaše kočky, ale při troše soustředěného úsilí byste ho dokázali polapit i vy. Myšice naproti tomu, ač se na první pohled od hraboše příliš neliší, je hbitá bestie, běhá jako blesk a nedělá jí potíže vyskočit půl metru do výšky. Přestože je padesátkrát menší než můj kocour, vzbuzuje v něm jistý respekt – než ji uloví, trvá mu to často několik hodin.

Tolik úvodem k události, která se odehrála v sobotu a o níž informovala všechna významná internetová média. Na Hradčanském náměstí se sešlo deset lidí. Protože to nebyli jen tak nějací obyčejní lidé, ale aktivisté, vznikl happening. Aktivisté dali najevo svůj nesouhlas s vystupováním Václava Klause (v tom se jim nedivím, i když k vyjádření svého nesouhlasu volívám poněkud artikulovanější techniku). Požadovali odvolatelnost prezidenta – v tom případě se ovšem jejich akce měla konat ve Sněmovní ulici, protože to je věc změny ústavy. Chtěli by, aby byl prezident volen plebiscitem – neexistuje spolehlivější způsob, jak zajistit volbu Václava Klause. Vadí jim, že Klaus vystupuje pod hlavičkou prezidenta republiky – to je těžké, on byl prezidentem legitimně zvolen. Drzost to zpochybnit neměl ani pan Paroubek, a to už je co říci. A těžko argumentovat tím, že „má mandát prostě hrstky lidí, které nějakým způsobem přesvědčil, aby ho volili“, když to odpovídá předepsanému způsobu volby. Za minulého režimu to bylo ovšem jinak: poslance volil všechen lid, většinou 99,99%, a ti opak volili prezidenta většinou 100%. Husák je nemusel ani nijak moc přesvědčovat. K produktu této lidovolby má Klaus při vší své výstřednosti pořád ještě hodně daleko.

Musím se přiznat, že k organizátorům happeningu cítím jakousi potlačenou zášť. Donutili mne, abych se zastal Václava Klause, kterého nemohu ani cítit. Připadám si znásilněný.

Prezidentův mluvčí Ochvat, vázán povinností vyjadřovat se diplomaticky, prohlásil: „Já k tomu žádný komentář nemám.“ Já nemám žádné závazky a mohu se tudíž vyjádřit nediplomaticky: komentář mám, byla to drzá šaškárna, srovnatelná s hnízděním (rovněž) aktivistů Greenpeace v brdských hvozdech.

1. února 2009

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.