UDÁLOSTI: Dějiny jako zápas Charty s Antichartou
Pro Jiřího Hanáka je zjevně Charta77 něco podobného jako bylo pro Zdeňka Nejedlého husitství: jakýsi středobod, od něhož se dějiny odvíjejí dopředu i nazpátek. Oproti Nejedlému měl tu výhodu, že se mohl toho svého husitství osobně zúčastnit. Je v tom jakási posedlost.
Především je strašně přehnané mluvit v souvislosti s Antichartou o „největším selhání“. Vypadá to skoro, jako by podpis pod Antichartou byl daleko větším prohřeškem než podpis pod vázacím aktem agenta StB (těžko se ubránit zlomyslné poznámce: není to snad nezvykem? V chartistickém neformálním „ústředí“, jak známo, pár agentů bylo, kdežto signatář Anticharty, jak předpokládám, žádný).
Podpis Anticharty bývá vyčítán hlavně populárním hercům a zpěvákům. Ti lidé byli ve veřejnosti známí, přitom sociálně velmi zranitelní. Režim je vystavil existenčnímu tlaku, jen málo z nich to podepsalo dobrovolně. Nemyslím samozřejmě, že to podepsat měli, jen že jsou tu jakési polehčující okolnosti. Navíc to za některé podepsal jejich zaměstnavatel a oni jen neměli sílu se od toho distancovat. Co je to například proti tomu, jak české intelektuální elity v letech 1945-8 vědomě i nevědomky dláždily cestu rudému samoděržaví! Ti lidé to dělali z blbosti, z darebáctví nebo ze směsi obojího, a v každém případě docela dobrovolně. Netýká se to jen komunistů a komunistických sympatizantů, ale i benešovských budovatelů „humanitní demokracie“ oplodněné „socialismem“. Jistě, podpis Charty 77 byl na rozdíl od podpisu Anticharty projevem jisté odvahy – ale ne zase až tak velké, aby dával podepsaným právo kvůli tomu ještě po třiceti letech na jejich bližní machrovat.
Ještě kurióznější je, když se Jiří Hanák dívá prismatem Charty na současnost: „Nakonec však zvítězila Anticharta. Její signatáře dnes opět najdeme v popředí jak zábavního průmyslu, tak v novinách, a mnohé z těch, kteří se Charty 77 štítili tehdy i dnes jako čehosi nepatřičně občanského, dokonce ve vrcholné politice. Dnes se arciť (!) srdce Chartistů přemístilo zleva doprava. Také v řádu věcí!“
Nevděk světem vládne, a tak Anticharta nakonec nad Chartou zvítězila. To je taky úplně nesmyslná optika. Co měli dělat po listopadu ti, kteří Antichartu podepsali? Chopit se lopat, které právě vypadly z rukou těch, co je starý režim pronásledoval? Vstoupit do kláštera? A navíc to není tak, že by antichartisté obsadili všechny pozice, nýbrž že pan Hanák všechny, co pozice obsadili a nejdou mu pod nos, označuje šmahem za antichartisty. Vezměme si například Topolánkovu vládu: z 18 ministrů (včetně premiéra) bylo v okamžiku „vypuknutí“ Charty plnoletých jen pět (ministra Schwarzenberga nepočítám: má alibi, byl v exilu). A to, že se domnívá vidět tolik antichartistů „v novinách“, je možná dáno prostředím listu, v němž pracuje.
Lidem, kterým bylo v roce 1977 osmnáct, je dnes čtyřicet osm: tedy žádní mladíci. Drtivá většina těch, co dnes žijí a vystupují na veřejnost, nejsou ani chartisté, ani antichartisté. A samospádem času bude takových čím dál tím víc. Po roce 1989 Charta prohrála – přesněji řečeno prohrála politické reprezentace, která se z Charty odvozovala. Ale to neznamená, že by zvítězila Anticharta. Jiří Hanák zkrátka přimalovává svým oponentům antichartistické rohy. Je to jakási pomsta za to, že tito lidé nechtěli uznat nárok disidentského Olympu kolem Havla na trvalé ovládání české společnosti?
Vzhledem k téhle umanutosti Jiřímu Hanákovi navíc vůbec nevěřím, že k „antichartistům“ cítí soucit. Z jeho článku nenávist jen kape: a nejen k signatářům Anticharty. Ke každému, kdo je veřejně činný a vidí to jinak než on.
11. února 2007
Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.
