16. září (shodou okolností tentýž den, co se provalil „případ s naruby obrácenou esemeskou“) se v Respektu.cz Erik Tabery ještě jednou vrátil k rozsudku Městského soudu v Praze ve věci Peroutka. Rozsudek považuje za brilantní. Nesdílím jeho nadšení. Mám na hodnotu rozsudku jiný názor a považuji problém za docela závažný. Proto tahle malá poznámka.

Za prvé: soud má úplně pravdu, když upozorňuje, že nemůže rozhodnout, zda má ten či onen pravdu při rozboru něčího díla. Proto taky ovšem nemůže konstatovat, ani že Ferdinand Peroutka byl antisemita, ani že selhal. To je věc svobodné veřejné diskuse.

Za druhé: soud právem rozhodl, že se prezident musí omluvit za to, že označil Peroutku za autora článku s názvem „Hitler je gentleman“. Nemusel by se omlouvat, kdyby byl prezident své tvrzení doložil. To se nestalo.

Za třetí: soud neprávem rozhodl, že se prezident nemusí omluvit za to, že přiřkl Peroutkovi slova „nemůžeme-li zpívat s anděli, musíme výti s vlky“. Tentýž citát (s malou nepřesností, zní totiž: „nemůžeme-li zpívat s anděli, budeme výti s vlky“) obsahuje článek Jana Stránského, který vyšel (pod pseudonymem Petry Bílý) v Lidových novinách 4. října 1938. Je zjevné, že Miloš Zeman přiřkl Peroutkovi něco, co prokazatelně napsal někdo jiný. Formální hledisko je pro právní posouzení věci rozhodující. Mudrovat o tom, zda snad Ferdinand Peroutka nenapsal něco více či méně podobného (tj. zda nějaké Peroutkovy výroky tomu výroku obsahově plně odpovídají), je zcela legitimní v rámci svobodné veřejné diskuse, ale nesmí to dělat soudce v rámci procesu, tím totiž překračuje mandát, který si sám přesně vymezil (viz výše).

A za čtvrté: pár slov k vymezení pozice Ferdinanda Peroutky a Miloše Zemana v celém případu. Soud říká, že Ferdinand Peroutka byl veřejnou osobou, a musí tedy být (byť posmrtně) připraven čelit kritice a interpretaci svých textů. Toto tvrzení je nesmyslné: když je někdo mrtvý, nemůže být připravený. Tím nemá být řečeno, že by se mrtví nesměli kritizovat (kritizovaného – právě proto, že je mrtvý - se pak může, má, a když je kritizován neprávem, musí někdo zastat). Jde o přesnost popisu situace.

Soud dále říká, a to je ještě důležitější, že nelze upřít jiným včetně prezidenta právo vytvořit si svůj vlastní kritický úsudek na zmíněné Peroutkovy teze a tento zveřejnit. Chtěl bych upozornit jen na to, že váha toho, co řekne prezident jako představitel státu při slavnostní příležitosti (např. na konferenci Let My People Live), se poněkud liší od toho, co řekne obyčejný vědecký pracovník v učené rozpravě. Každý, kdo zažil např. šedesátá léta minulého století, má tento rozdíl zažitý v jakémsi obrovitém zvětšení: bylo něco jiného, když vás kritizoval stranický literát v novinách a něco jiného, když tak učinil Antonín Novotný v projevu. Jistě, doba je dnes jiná, jen prezident v lecčems trochu podobný. Např. v tom, že když něco říká z oficiálního piedestalu, měl by si u vědomí toho rozdílu dávat trochu pozor na jazyk, což nějak ani trochu neumí. A proto by též pan soudce Novosad a pan Tabery mohli být o něco míň horliví v obhajobě práv Miloše Zemana na svobodu slova.

19. září 2016; psáno pro Svobodné fórum