Již nějakou dobu je zveřejňována interní komunikace zaměstnanců Twitteru známá jako „Twitter Files“. Podle ní například moc dobře věděli o používání falešného seznamu tzv. „ruských botů“ k diskreditaci „nesprávných“ názorů.

Tato zjištění publikoval investigativní novinář Matt Taibbi (zde). Je totiž jedním ze tří žurnalistů, kterým současný majitel Twitteru Elon Musk materiály svěřil. Onen falešný seznam „ruských botů“ (robotů) zveřejnila v roce 2017 nezisková organizace Alliance for Securing Democracy (ASD) pod názvem „Hamilton 68“. Obsahoval více než 600 uživatelských účtů, o kterých jeho tvůrci tvrdili, že jsou kontrolované ruskou vládou. Přebírala jej dokonce i některá mainstreamová média jako například Politico, The Washington Post nebo CNN. Ve skutečnosti se však v řadě případů jednalo o účty reálných uživatelů jejichž jedinou „vinou“ bylo to, že neskrývali svoji pravicovou orientaci.

Pravdou je, že při čerpání informací z útržků veřejně nedostupných materiálů je třeba dbát mimořádné ostražitosti. Obzvláště, když i sám Matt Taibbi prohlásil, že by se k nim nedostal, kdyby nesouhlasil s „určitými podmínkami“ (zde). Nikdy zkrátka nelze ověřit autentičnost těchto dokumentů a jejich úplnost. Nicméně podezření, že kolem seznamu „Hamilton 68“ něco nesedí, se objevovala i dříve (například zde, zde nebo zde). Takže to asi nebude úplně vycucané z prstu.

ASD nikdy uspokojivě nevysvětlila na základě jakého algoritmu účty jako „ruské boty“ označuje. Místo toho se odvolávala na metodiku zveřejněnou na svých webových stránkách (zde). Ve skutečnosti jde však pouze o vágní popis, ze kterého vyplývá, že vedle dvou nepochybně ruských účtů (Sputnik a Russian Today) na něj dále zařadila účty uživatelů, kteří se ke své proruské orientaci sami přihlásili, a k nim doplnila ty, které údajně používají automatizaci retweetů k posílení svého dosahu. Nicméně to, zda jde o opravdu „ruské boty“, ASD nikterak nezkoumala a zcela bez důkazů takto označovala i účty naprosto autentické.

„Hamilton 68“ byla zkrátka jedna velká blamáž, a tak není divu, že jej ASD bez fanfár ještě v roce 2018 vypnula (zde). Nahradil jej však seznam „Hamilton 2.0“ (zde), který se ovšem zaměřuje jen na účty vládní, diplomatické a mediální, a to nejen ruské, ale i čínské a íránské. Navíc jeho autoři explicitně a jasně zdůrazňují, že samotné zařazení daného účtu na seznam ještě nemusí vůbec nic znamenat (dokonce to červeně zvýraznili). Prostě takový seznam vládami ovládaných účtů, které vlastně nemusí být vůbec vládami ovládané. To zkrátka nevymyslíš...

Podobně fungující „ASD“ existují bohužel i u nás. Pasují se sice do role „strážců demokracie“, „bojovníků proti dezinformacím“ a „ochránců před manipulacemi“, ale přitom by mohli předmět „oblbování lidí“ z fleku vyučovat. S oblibou definují pravidla, podle kterých je třeba posuzovat něčí důvěryhodnost a transparentnost, ale sami před nimi neobstojí. Například takoví Čeští elfové. Ti monitorují aktivity anonymních a skrytých „ruských trollů“ a přitom nikdo neví, co jsou vlastně oni sami zač. Nebo takoví manipulátoři.cz. Na svých stránkách uvádějí, jak manipulaci rozpoznat (zde), přičemž jedním ze znaků je nálepkování názorových odpůrců. To je praktika, kterou autor vytváří obrázek někoho ještě předtím, než pro oprávněnost tohoto hodnocení přinese nějaký argument (a často jej nepředloží vůbec). Což je přesně to, čeho jsou články manipulátorů.cz plné (např. zde, zde nebo zde). Manipulativní text se prý pozná také podle toho, že v něm autor nedává prostor na vyjádření protistraně. Zkuste se ale podívat na jejich titulku (zde) a spočítejte, v kolika článcích dávají prostor kritizované straně oni. Já došla k číslu 0 (slovy „nula“) ...

Pak je tu třeba spolek Nelež (zde). Ten se zabývá věrohodností a transparentností zpravodajských a publicistických portálů. „Metodika“ (zde), podle které je posuzuje, je však přímo vzorově netransparentní a nevěrohodná. Je založena na třech pilířích – analýze textu, metodologii Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky (NFNŽ) a určení „Společenské prospěšnosti daného média“. O transparentnosti a věrohodnosti lze přitom hovořit jen u prostředního z nich. NFNŽ totiž svoji metodiku jasně a průhledně popisuje (zde). A co zbylé dva pilíře? „Analýza textu“ je bez rozkrytí algoritmů tak netransparentní záležitostí, že může být prakticky čímkoliv od skutečně seriózního rozboru až po studii vytvořenou podle pravidla „výsledek je dán a teď je třeba k němu dojít“. A posuzování „Společenské prospěšnosti“? To je zkrátka jedním slovem bizár připomínající dobu, kdy soudruzi podobným způsobem rozhodovali, co vše se může lidem říkat nebo ukazovat.

Je samozřejmě znepokojivým faktem, že u nás Rusko šíří svoji propagandu a že mu v tom pomáhají i někteří našinci. Jenomže ti, co proti nim „bojují“, si zase zrovna dvakrát netykají s důvěryhodností. Pasují se do role „hlídačů“ a přitom by potřebovali ohlídat i oni sami. A to mezi ně chce vláda rozdělit 50 miliónů. Zdalipak bude zkoumat, jestli i oni sami dodržují pravidla, podle kterých hodnotí druhé? Ono jim možná skutečně jde o odhalování opravdových „ruských trollů“. Vedle toho však podle mne nepohrdnou příležitostí očernit i ty, kteří mají jiné vidění světa než oni. Zkrátka podle hesla: „Kdo chce oponenta bít, vždy si Rusko najde“. A že se později ukáže, že byla tato obvinění falešná a ti lidé mají jen jiný (obvykle konzervativní) názor na genderovou teorii, příčiny změn klimatu, (ne)výhodnost Green Dealu, manželství muže a ženy a další oblíbená progresivistická témata? Nevadí.

Když totiž po někom hodíte blátem, tak se sice může očistit, ale skvrn se už nezbaví...