Sociální pád, ztráta společenského postavení, zřeknutí se navyklé životní pozice a politická regrese, tedy návrat do starých poměrů. To jsou fenomény, které působí na řadu lidí v naší civilizaci současně. Dochází k polarizaci, a ta je toxická: rychle se rozšiřuje.

Něco takového civilizace, ke které jsme se připojili po roce 1989, nezažila od roku 1945. Zatímco ve většině staré Evropy tato situace zasahuje společnost, která byla zvyklá na velmi vysoký standard, střední Evropa je ve složitější situaci, protože tady se sociální nůžky v posledních letech neuvěřitelně rychle a citelně otevřely a společenský blahobyt je u většiny obyvatelstva mnohem nižší, a to za situace kdy krajní levice a pravice šíří nihilismus vůči všem institucím demokratického státu. A má k tomu, třeba u nás, velmi dobré podmínky, jak ukazuje jen historie názvu našeho státu, který se od roku 1918 sedmkrát změnil, dvakrát naše republika přestala úplně existovat a mezi tím byla čtyřicet let vazalem Sovětského svazu. Jinými slovy ve staré Evropě jde o pád z velké výšky, ve střední Evropě je výška nižší a státní substance je křehká.

Sociolog Andreas Reckwitz z německé Humboltovy univerzity v eseji Budoucnost bez pokroku artikulovat tři důvody tohoto bolestného stádia naší civilizace.

Zaprvé jde o ztrátu základní verze pocitu individuality. Tento stav dokazují experimenty: vítězství přijímá každý jedinec rychle a samozřejmě. Se ztrátou se člověk smiřuje dlouho, subjektivně často dramaticky, zatímco úspěchy hladce, protože jsou příjemné. Navíc negativním zprávám člověk snadno rozumí, přitahují větší pozornost, což využívají média. Psychologové hovoří o „negativity bias“, zaujetí negativitou.

Zadruhé: ztráty působí bolestivě, zvlášť, když to, o co člověk přichází, bylo součástí jeho identity. Tohle platí v celé Evropě a ohrožena je tím převážně střední třída, tedy malí a střední podnikatelé. Ze společnosti se vytrácí staré pravidlo: svou prací a velkým výkonem si zvyšuješ životní standard. Naše společnost slibovala pokrok a tento slib najednou neplatí a lidé porušení slibu berou jako zradu. A přičteme-li k tomu politickou regresi, kterou přineslo napadení Ukrajiny Ruskem, můžeme konstatovat, že tato válka rozbila kolektivní identitu Evropy, která se doposud považoval za mírový kontinent.

A zatřetí se ukazuje, že nejhůře se lidé smiřují se ztrátou, která se týká víry v pokrok, protože právě ten ohrožuje budoucnost. Způsobuje to rozšířené přesvědčení, že nejde o dočasný stav.

Základní argument, kterým lze ztrátu pokroku zdůvodnit, zní: Historická zkušenost, která imperativu pokroku v minulých desetiletích propůjčovala důvěru, se dostala do fáze, v níž se už nedá dál prodlužovat. V ten moment je třeba nejprve zajistit obyvatelstvu základní potřeby a naučit lidi vnímat krizi jako šanci ke změně. Největší nebezpečí ale nepředstavuje krize, nýbrž populismus, který se nám snaží vsugerovat, že budoucnost je v návratu: Taková nostalgie vede jen k autoritativnímu provincionalismu, a ten ohrožuje nejvíc právě nás, střední Evropu.