Bylo by velkou chybou považovat Horáčkovu taktiku předvolební kampaně za naivní nebo ji posuzovat z pozic jakési „etiky“ nebo „principů fair-play“. Naopak, je zřejmé, že tato taktika se zakládá na Horáčkových letitých zkušenostech z prostředí sázení, kde velkou roli hraje statistika, pravděpodobnost a chladný kalkul.

Kandidát, který má pravděpodobnou významnou podporu (například deset až dvacet procent), by byl v nevýhodě, pokud by v prvním kole soutěžil s malým počtem protikandidátů. Například při celkovém počtu pěti kandidátů v prvním kole s předvolebními odhady mezi deseti a dvaceti procenty by hrozilo, že by ho kterýkoliv z nich mohl přeskočit na prvním i na druhém místě. Víme přece, jak je to s předvolebními odhady a reálnými výsledky. Pokud by jediný z těch pěti byl outsider například s odhadem okolo 5 % hlasů, tím hůře; fakticky by to znamenalo snížení počtu kandidátů s reálnou nadějí na druhé kolo na 4, a tudíž šanci na vyřazení v prvním kole zhruba fifty-fifty.

Proto kandidáti s masovější podporou, jako jsou Zeman nebo Horáček, kteří se na základě průzkumů domnívají, že by mohli mít v prvním kole podporu přes 10 %, potřebují velké množství outsiderů, kteří by se v prvním kole podělili o celkově nadpoloviční podíl hlasů a tím bezpečně uvolnili cestu „většinovým“ kandidátům, například s dvaceti a patnácti procenty.

„Většinoví“ kandidáti navíc potřebují, aby „outsideři“ předkládali veřejnosti „programy“ (sliby, názory a hesla), které nebudou rezonovat s jejich vlastními (aby sami sobě nedrolili voličskou základnu), zato aby měli mezi sebou navzájem překryvy, které zaručí, že jejich voliči budou váhat nebo se rozdělí mezi několik „podobných“ kandidátů. A samozřejmě, čím bude „outsiderů“ více, tím lépe. Například 60 % děleno deseti je v průměru 6 %, což by pro dva pretendenty na druhé kolo s výsledky mezi 15 % a 25 % bylo naprosto bezpečné, zatímco 60 % děleno pěti je v průměru 12 %, zavání to komplikacemi, překvapeními a hrozbou nepříjemného debaklu.

Jistě si vzpomenete na první přímou volbu prezidenta. Dva milovníci alkoholu, kteří nešli daleko pro slovíčko, Jeho aristokratická Jasnost a lidový reprezentant, měli jasnou „významnou podporu“, nikoliv však takovou, která by jim zaručila jistý úspěch proti „americkému kandidátovi“ s podporou ze zahraničí a „neřízené střele“ s naprosto nepredikovatelným výsledkem. Jak vyřešili „tvůrci her“ tuto situaci? Všichni si to ještě pamatujeme: nebezpečnému kandidátovi s podporou kapitálu „loutkovodičů z Wall Streetu“ byly seškrtány podpisy, stejně tak nevyzpytatelnému populistovi. Zbylý prostor byl bezpečně vyplněn sedmicí „exotů“ a nejrůznějších kašpárků, z nichž u žádného nehrozil výsledek přes deset procent, a tudíž neohrožovali zamýšlený výsledek prvního kola. Podobné charakteristiky obou zbylých vítězů (náklonnost k alkoholu, ostrá slova a vyhraněné „názory“) pak zaručily i to, že žádný vlastně nemohl překvapit nečekaným vítězstvím v prvním kole.

Je jisté, že „tvůrci her“ se poučili z první přímé volby, kterou zvládli jen díky silnému manévru s peticemi. Příští volby prezidenta by měly být klidnější a předvídatelnější. Uvidíme, zda velmi zkušený statistik-samouk Horáček uspěje se svým vychytralým plánem. Okolnosti nasvědčují, že Horáček možná nepatří mezi „vyvolené“ neviditelných elit, jako vychytralý a protřelý hráč by však mohl uspět navzdory viditelným i neviditelným překážkám.