V nedávno uplynulých dnech byla v tisku zpráva, že ředitel Správy národního parku Šumava ustanovil pracovní tým, který má zastavit rozšiřování lýkožrouta smrkového v lesích v majetku správy, a to částech tzv. II. zón. Stalo se tak tři roky po orkánu Kyrill, čili jak se lidově říká, pět minut po dvanácté a po dvou letech ujišťování veřejnosti, že situace s kůrovcem je v národním parku pod kontrolou a rozsah zasažení že je kolem 1 % rozsahu lesů.

Ředitel parku minulý týden na svoji obhajobu v televizi uvedl, že loni vypadala situace na jaře jinak než v létě a že další rozsah řádění kůrovce nelze odhadnout, protože to záleží na průběhu počasí na jaře, v létě a hlavně v srpnu. Nicméně přiznává, že tak masivní nálet kůrovce nečekal, a tak prý nelze čekat se složenýma rukama v klíně a je nutné připravit se na všechny alternativy, které lze dneska odhadnout.

A tak se, zima nezima, kácí a jeden kamion za druhým vyváží kůrovcové dřevo ze Šumavy. A bude se kácet a vozit ještě víc a dlouho.

Plán kůrovcové těžby byl v loňském roce více jak dvojnásobně překročen a odborníci správy parku očekávají v letošním roce nárůst těžby o padesát procent tj. na historicky rekordních 500 000 kubických metrů napadeného dřeva. A bude-li jejich odhad stejně nepřesný jako v uplynulém roce, můžeme čekat až milion kubických metrů kůrovcového dřeva.

S postupem vedení parku není spokojeno ani dvanáct členů vědecké sekce Rady NP Šumava, když v otevřeném dopisu napsali začátkem března ministrovi životního prostředí, že vedení parku mj. dlouhodobě nezvládá diferencovaný přístup k potlačování kůrovce, tj striktní nezasahování v jasně vymezených, kompaktních bezzásahových zónách a naopak nezvládá důsledné zásahy mimo tyto zóny.

Je současná situace s kůrovcem na Šumavě tak výjimečná? Možná rozsahem, ale příčiny byly stejné i v minulosti. Také v letech 1994 – 95 tehdejší vedení NPŠ začalo zavádět režim bezzásahovosti, a to bez ohledu na dlouhodobé zkušenosti lesního personálu. A tak se neošetřené vývraty z polomů staly hnízdištěm podkorního hmyzu a posílené o několik let později o brouky z Národního parku Bavorského lesa zapříčinily, že v roce 1995 kůrovcový žír nabyl téměř katastrofických rozměrů. Jedině díky novému vedení parku byla tehdy zahájena důsledná asanace kůrovcových ložisek spolu s kultivací vznikajících holin dřevinami původní pralesní skladby. Stalo se tak i přes střety s ekologickými aktivisty, kteří znemožňovali práci asanačních čet a chránili každý kůrovcem zasažený strom.

Ze zachovaných historických podkladů je zřejmé, že vichřice decimovaly Šumavu již od roku 1700. Stejně tak se zmiňují o některých příkladech ležérního přístupu k asanaci kůrovcem napadených stromů. V roce 1836 položila vichřice ve volarských lesích velký polom, ze kterého otálející Volaráci během následujících pěti let vytěžili téměř desetinásobek původní polomové hmoty, tj. 150 000 plm kůrovcového dříví. Také v revírech na Vimpersku bylo v roce 1839, pět let po polomu, vytěženo 202 653 plm dřeva, což byl také desetinásobek prvotní polomové hmoty.

Tyto alarmující výsledky však byly pro naše předchůdce poučením a včasné kácení broukem napadených stromů, jejich odkorňování, pálení kůry, klestu, případně i hrabanky bylo nejúčinnějším obranným zákrokem proti šíření kůrovce a základní zkušeností pro všechny lesníky.

Je třetí rok po Kyrillu a kůrovcová těžba stoupá závratným tempem – neopakuje se historie i přes získané, ale nerespektované staleté zkušenosti?

Šumava