Slýcháme to z mnoha stran, čím častěji, tím méně se to přibližuje realitě. Sport, alespoň ten vrcholový a politika nejsou oddělené nádoby.

Vzpomeňme ku příkladu na doposud poslední Letní olympijské hry (LOH) v Tokiu, kterým bychom bývali mohli pracovně přezdívat Kulový blesk podle legendárního českého filmu o největší akci v dějinách stěhování - v tomto případě největší akci v historii časového přesunování, či spíše posunování vpřed. Tolik zaručených termínů kolik jich získala japonská olympiáda, nevygenerovala snad ani kupónová privatizace.
Mnoha Japoncům se po slavnostním zakončení her vlastně ulevilo, protože uspořádat hry v natolik partyzánských a přitom sterilních podmínkách, jaké si vyžádala pandemie covidu a také všudypřítomnost strašáka nadměrných výdajů, to věru nebylo nic jednoduchého. I přes některé logistické přešlapy se s tím místní pořadatelé vyrovnali s grácií.

Nutno se smířit s tím, že pod drtivou většinou klíčových rozhodnutí ze světa vrcholového sportu nejsou podepsány žádné ušlechtilé důvody mravní, etické či morální, nýbrž jen ryze ekonomické zájmy.

Příběh o apolitickém olympismu disponuje dnes brizancí sentimentální pohádky pro děti.

Taktika, kterou Západ uplatnil na prozatím definitivně poslední olympiádě v Pekingu, aby pořadatelství her Číně co nejvíce zkomplikoval a dal tak najevo nespokojenost s lidskoprávními otázkami v nejlidnatější světové zemi, skončila spíše fraškou a především drtivým vítězstvím čínského vlivu a peněz. Nejvíce si paradoxně oddychl Mezinárodní olympijský výbor (MOV), pro něhož by neuskutečnění her znamenalo, byť se vše pokoušel bagatelizovat, fatální finanční ztrátu vinou nesplnění závazků k tradičním olympijským sponzorům a držitelům televizních práv.

Bojkoty z politických důvodů poznamenaly v minulosti dvoje letní olympijské hry. V Moskvě 1980 kvůli sovětské invazi do Afghánistánu chyběly týmy řady západních zemí včetně USA. Naopak do Los Angeles 1984 nepřicestovaly Sovětský svaz a další socialistické státy včetně tehdejšího Československa.

Svět je znovu či spíše stále více rozdělen a hovoří se o bojkotu olympiády v Paříži 2024 těmi, kteří by neunesli, aby na této vrcholné mírové akci startovaly společně s ostatními výpravy Ruska a Běloruska – tedy dvou zemí, jejichž agresivní a nelegitimní vojenské snažení rozsévá na místo klidu válku na Ukrajině a pocit přímého ohrožení zdaleka nejenom tam.

Z mého pohledu zde stojí proti sobě v zásadě dva protichůdné a při dnešní geopolitické konstelaci neslučitelné protitlaky. Hezky česky bychom to nejspíše nazvali, aby se vlk nažral a koza zůstala celá. Aby se tedy ruští a běloruští sportovci podívali na olympijské hry, ale nikoliv jako sportovci Ruska a Běloruska, ale neutrálního týmu zastupujícího nesmrtelnost ušlechtilé olympijské myšlenky.

Věřím, že snad nikdo není tak neuvěřitelně naivní, aby nechápal přímou návaznost této blahosklonné amnestie na konečný finanční výdělek her.

Ruský sport se ocitl v izolaci, ale ruský trh a ruský divák má nehledě na mnohá prohlášení ze Západu o bortící se ruské ekonomice stále ještě nezanedbatelnou kupní sílu. Otevření ruského trhu je proto hlavním a ve skutečnosti jediným motivem oné ušlechtilé snahy zprostředkovat Moskvě a Minsku olympijskou účast.

MOV ale nejde o sportovce, ale o ruské a běloruské peníze, ruské sponzory a ruské diváky. Přesně tak jako před 2 lety v případě už zmiňovaného Pekingu. Pokud by se nyní Ukrajina rozhodla olympijské hry 2024 v případě účasti agresorských zemí v Paříži bojkotovat, považoval bych to za zcela logické řešení situace a postoj hodný obdivu.

Pokud se omezíme jen na pouhé prostoduché žvanění o vysokých morálních a etických hodnotách, pak tím do budoucna rozhodně nepomůžeme ani ruskému a běloruskému sportu, aby dokázal odvrátit totální izolaci, která jej v opačném případě nevyhnutelně očekává.