Každý rok skončí v popelnicích jídlo za šedesát miliard korun. Pojďme ho tam neházet, ušetřené peníze dávat na penzijní spoření a zajistit si tak na stará kolena významné přilepšení k důchodu. Pokud nám je zrovna kolem pětatřiceti a budeme spořit pět set korun měsíčně (jídlo v této hodnotě údajně v průměru vyhazujeme), dostaneme k penzi až o dvacet tisíc korun měsíčně víc. Výpočet je to asi správný, ale nic to nemění na tom, že je to krkolomná a hlavně dost populistická konstrukce. Je to recept šéfa ODS Mirka Topolánka, jak ho před pár dny přednesl na jakési konferenci. Důsledek spotřebního života Plýtvání není ani levicové, ani pravicové. Není oficiální součástí žádné ideologie. Napište větu: „Je nemorální plýtvat jídlem“ a pokud budete mít dost času a energie, získáte pod ni v Česku na deset milionů podpisů. S tím přece souhlasí každý. Rozumný člověk je rozčílený, když se v odpadkovém koši objeví ztvrdlý chleba, nedojedený salám nebo shnilá kedlubna. Ale plýtvání není programové ani racionální chování. Nenakládáme si zboží v supermarketu do vozíku s tím, že ho čtvrtinu za týden nebo za měsíc vyhodíme do popelnice. Proto ho ani nemůžeme vyndat a neutracené peníze investovat. Ta teoreticky ušetřená suma je čistě imaginární. A na imaginární pětisetkoruně stavět budoucnost důchodů je hloupost.

Plýtvání není pro nikoho program, ale důsledek spotřebního života, který vedeme ve společnosti založené na volném trhu a konkurenční nabídce obchodníků. Navíc není pravda, že nejvíc plýtvají bohatí, kteří si to můžou dovolit. Spíš je to naopak. Největšími plýtvači jsou zákazníci supermarketů, kde se nakupuje na delší dobu dopředu, takže je větší pravděpodobnost, že se část zboží zkazí. A kde se potraviny nabízejí ve zdánlivě výhodných velkých baleních, v kterých je stejné množství potravin jako za stejnou cenu v menších baleních v malých obchodech. V supermarketech nakupují zákazníci, kteří se programově chovají racionálně a chtějí ušetřit. Žádat je, aby při kličkování mezi regály a hledání cenovek s nejmenšími čísly ještě mysleli na důchod, je úsměvné.

Šéf pravicové strany, a notabene v projevu nazvaném „Svoboda je víc než jistota“, klidně může kritizovat plýtvání jídlem jako nemravné vůči hladovějícím a neekologické k přírodě. Ale spojovat to se šetřením na důchod je sociální inženýrství. Připomíná mi to skupinu na Facebooku, která se jmenovala: „Koupím si levnější věc místo dražší a ušetřené peníze pošlu na Haiti.“ Takhle přece lidská psychika nefunguje. Pokud pošlu peníze na Haiti, tak to udělám proto, že to udělat chci a mám z toho dobrý pocit. Nesouvisí to s tím, jestli ušetřím koupí například nějakého levnějšího mobilu. Vůbec ty věci nespojuji. Stejně jako neplánuju, že mi v kredenci zplesniví chleba a že bych si měl místo něj radši připlatit na penzi.

Nehledě na to, že v porovnání s obchodníky, velkoobchodníky a výrobci jsme my zákazníci v plýtvání jídlem žabaři. Nevím, odkud čerpal Mirek Topolánek svůj údaj o tom, že v průměru vyhodíme jídlo za čtvrtinu pořizovací ceny. Našel jsem na internetu studii z roku 2004, která říká, že v amerických domácnostech jde o zhruba 15 procent. Celkem se však v celém řetězci proplýtvá až padesát procent. Nejvíc jídla likvidují supermarkety, a to zboží, kterému vyprší trvanlivost nebo které nevyhovuje estetickým nárokům. V drtivé většině jde o potraviny, které jsou zcela nezávadné a poživatelné. Ale jen velmi malá část směřuje například do jídelen pro bezdomovce.

Supermarkety mají spočítané, že zlikvidovat tyto potraviny je levnější než je dál zpracovávat nebo je nabízet zlevněné. Jestli se mají politici o něco snažit, tak o nastavení takových pravidel, aby to z různých důvodů levnější nebylo. Ovšem ony ekonomické výpočty jsou často cynické a neohlížejí se na morálku. Kdybychom chtěli navržený model „kupujte méně jídla a šetřete na penzi“ dovést ad absurdum, museli bychom propočítat, co s hospodařením státu udělá související propad ve výběru daní a náhlý pokles potravinářského průmyslu.

Topolánkem navržený princip „odložené spotřeby“ mi s programem pravicové strany neštymuje. Protože spotřebu lze odložit třeba až k ledu. Všichni můžeme méně plýtvat tím, že budeme jíst trochu levnější čokolády, chodit v trochu levnějších oblecích a jezdit v trochu levnějších autech. Nakonec můžeme všichni jezdit ve stejných levných autech. A kam pojedeme? Tam, kde už jsme byli. Mají tam regály s jedním druhem jogurtů a v zelenině cedulku: „Těšte se na Vánoce, banány budou!“

LN, 30.1.2010