Zaprvé: Růst preferencí a volební úspěchy KSČM svědčí o mizerné práci ODS, KDU-ČSL, US-DEU atd. a také o velkých rezervách, které má ČSSD. Nelze bojovat s KSČM „po bolševicku“, tj. umlčováním a zákazy, nechceme-li vrátit dobu, kdy se člověk člověka musel bát. Copak jsme se nepoučili? Komunisty lze v demokracii „zrušit“ pouze v demokratických volbách a politický zápas lze s nimi vyhrát leda kvalitou. Na zeměkouli zůstala komunistům pouze Kimova severní Korea a Castrova Kuba, ani Moskva jim už nepatří. Všude prohráli, jenom v Česku „rostou“. Proč ? Nalejme si čistého vína: Je to naše mizérie, naše chování, naše nekvalita, naše vina. Nejsme-li schopni vítězit demokratickými a parlamentními metodami, nepřesvědčíme-li, že jsme lepší než KSČM, pak si, milí zákonodárci, nezasloužíme být správci této země. Můžeme leda doufat, že po nás přijdou lidé lepší a schopnější.

Za druhé: Zákon O sdružování v politických stranách a v politických hnutích ve znění pozdějších předpisů (č. 424/1991 Sb.) jasně artikuluje důvody, pro které nemohou strany a hnutí nejen vznikat, ale ani vyvíjet činnost. Píše se tam o porušování Ústavy a zákonů, o pokusech odstranit demokratické základy státu, o absenci demokratických stanov a orgánů, o uchopení a držení moci zamezující druhým stranám a hnutím ucházet se ústavními prostředky o moc, o potlačování rovnoprávnosti občanů, o ohrožování mravnosti, veřejného pořádku, práv a svobody občanů atd. Tentýž zákon stranám zakazuje zřizovat ozbrojené složky a vyzbrojování. Naši výše citovaní zákonodárci by tudíž měli (jak se sluší a patří na elitu národa) doložit svoje slova o zločinnosti KSČM zřetelnými doklady s odkazem na citovaný zákon. Pan senátor Štětina, který dospěl k závěru, že KSČM chce měnit svět pomocí násilí, by se měl navíc příslušným orgánům svěřit se svými poznatky – má-li jaké – o ozbrojených složkách citované strany, jsou-li jaké. Místo verbálního plácání by se mělo jasně doložit (když už po roce 1989 nově vzniklá KSČM byla zaregistrována), kdy, kde a jak od svého vzniku tato strana páchala zločiny, případně kdo a s kým a na kom je páchal. Abychom nezabředli – nepoučeni minulostí – do pavučin kolektivní viny. Tak jednají demokraté.

Dodatek: Tak soudím já, který byl za totality na seznamu centrálně evidovaných nepřátel režimu (tzv. pravičáků), kam se z 15 milionů dostalo celkem 6355 lidí. Seznamy nebyly samoúčelné. Jejich smyslem bylo vyloučit nepřátele normalizačního režimu ze státní správy, sdělovacích prostředků, školství atd. atd. Tyto seznamy po „sametu 1989“ získaly od tehdejší Generální prokuratury ČR Lidové noviny a postupně je zveřejňovaly. Všem, kteří mi po přečtení textu opět začnou spílat a vyhrožovat, doporučuji, aby se nejprve přesvědčili, že mluvím pravdu (moje jméno najdou v LN 1.9.1992 na str.10) a poté aby se pokusili najít v oněch seznamech jména dnešních zasloužilých militantních antikomunistů.