K úvahám o minulosti jsem se dostal přes počasí. Patnáctý březen 1939 znám jen z fotografií. Taky bylo zamračeno a padaly sněhové vločky. Na chodnících se tísnili lidé oblečení do zimníků, slzy, zaťaté pěsti, známe to všichni dobře. Obé je zobrazeno na nejslavnější fotce zachycující příjezd wehrmachtu do Prahy, autor neznámý. Možná že se s ní někde na webu nebo v tisku setkáte i dnes. Jistě i někdo jiný výročí připomene.

Ona je ta druhá světová válka podivně živá. Vždyť už je to sedmdesát let, brzy to bude tři čtvrtě století! Zatímco první světová válka je skoro zapomenutá, na druhou se pořád vzpomíná. Václav Marhoul o ní natočil historický film Tobruk, Quentin Tarantino natočil nehistorický film Hanebný pancharti, to je jen příklad z mnohých. Zajděte do libovolného knihkupectví, literatury o té době tam nabízejí doslova hory. Jako by v té události bylo cosi, co ji drží při životě, přinejmenším v myslích lidí.

Má to jistě mnohá vysvětlení. Především to byla válka, která zasáhla celý kontinent a protnula dějiny všech evropských národů beze zbytku. Protnula, spíš do nich zasekla čepel tak hluboko, že jizva bude patrná ještě za dalších sto let. Dlouho se říkalo „před válkou“ a „za války“ a „po válce“. Je to prostě milník, nicméně jako vysvětlení mi ta přelomovost nestačí. Jako by v těch událostech bylo zakleto jádro zla. Ta první světová válka, přes všechnu svoji krutost a hrůzu, postrádá onu démoničnost, kterou druhá světová válka překypuje. Jako by to byl krvavý ples organizovaný podle řádného tanečního pořádku. Příběh druhé světové války se podobá fantasy románu. Jsou v něm běsi a ti na sebe poutají zvědavost. Lidé si rádi zahrávají a i do těchto běsů někteří šťouchají klacíkem, aby se přesvědčili, jestli se pohnou nebo ne. Chvála bohu, že jen někteří.

Za mého dětství a mládí byla ta vzpomínka živá. Tenkrát jsem si kladl podobné otázky, jaké tu otevírám dnes. Říkal jsem si: takový Napoleon uvrhl kontinent do války a zavinil smrt milionů lidí. Jsou všechny objektivní důvody, proč by měl být proklet a prohlášen za dějinného vyvrhele. Místo toho je veleben a jeho jméno vyslovují s úctou i příslušníci národů, které Napoleon napadl. Jak to bude s Hitlerem, říkal jsem si tenkrát. Až zemřou poslední účastníci bojů a na věčnost odejdou ti, kdo přežili koncentrační tábory a nezbude nikdo, kdo by vzpomínal na ponížení okupace, jak se lidé budou dívat na Hitlera? Budou mu sto let po jeho smrti stavět pomníky? To srovnání mi tenkrát připadalo směšné a celá otázka nepřípadná.

Připadalo mi, že odpor k nacismu musí být bezvýhradně přenosný do budoucna, z generace na generaci. Myslím si to dodnes, přestože je tu všude kolem nás spousta důvodů, které by mě opravňovaly k tomu, abych názor přinejmenším revidoval. Vzestup nacismu, popírání holokaustu, rasová nenávist, to všechno tady je, a z historie staré bezmála tři čtvrtě století čerpá inspiraci. Naštěstí zlo oslovuje jen někoho, je to izolovaný jev. Což je hlavní zdroj mého optimismu v této věci.

LN, 15.3.2010