Tok času je neúprosný. Vstupujeme do prvních dnů posledního měsíce roku 2011. Neuplyne mnoho dní a budeme si posílat různá přání, později se pak budeme potkávat na různých místech a přát si třeba osobně. Copak asi bude obsahem našich přání těm druhým?

Mám obavu, že budou v duchu jistého znepokojení, které se šíří touto zemí jako neviditelná morová nákaza. A tak slýcháme a čteme. Listopad 89 byl zbytečný, v této zemi nám již nic nepatří, v posledních dvaceti letech jsme se stali obětí celosvětové mafie (místo mafie lze dosadit Brusel, Spojené státy, zlý kapitalismus, kmotry ze všech politických stran, Němce, obzvláště sudetské, Sarkozyho, Merkelovou, všechny Řeky aj.). Jedinou šancí budoucnosti je státní převrat v polovině roku 2012, když se ujme vlády nová či obrozená pravicová strana. Vše umocňují i mnohé listy, které přinášejí různé zprávy (včetně neuvěřitelně složitých tabulek) o tom, jak se nám všem v onom příštím roce povede hůře.

Můžeme tedy téměř s jistou pravděpodobností předpokládat, co bude u mnoha lidí obsahem jejich osobních přání mezi nimi. Ať to přežijeme. Co se dá dělat, bude hůře. Třeba někdy přijdou lepší časy. To jsme se dožili věcí... atd. Možná také, že někdo z těch neuvěřitelných jednoho milionu čtyři sta osmdesáti tří tisíc televizních diváků, kteří se v neděli dívali film o Kájínkovi, mu pošle vánoční pohled.

Před několika dny, se v naší trafice dožadoval pán středních let časopisu, který prý otiskl jména předních českých miliardářů. Když měl zaplatit čtyřicet korun, ošíval se. Rozkradli tuhle zemi a ještě chtějí za to svinstvo čtyřicet korun, povídal ten pán při placení. A dodal: měli jsme tam nechat komunisty, za nich by se to nestalo.

Jenomže ono to takhle není. Pravdou je, že nás před dvaceti lety nenapadlo, abychom se veřejně zeptali, kdo dostal onu velice lukrativní zakázku ze státního rozpočtu na dodání kuličkových per do kuponových knížek. Nenapadlo nás to a neuměli jsme to. Tím to možná začalo. Přesto je všechno úplně jinak.

Měl jsem i letos tu čest pracovat v komisi Nadace VIA pro soutěž ERA Starosta roku. Již třetím rokem měli možnost občané obcí do 2 000 obyvatel, nominovat na tento titul svého starostu. Musí onu přihlášku podložit pádnými argumenty a doložit i podpisy občanů. Letos jsme dostali 222 přihlášek. Objektivně je posoudit nebylo lehké. Ještě těžší bylo vybrat pět finalistů a nejtěžší vůbec vyhodnotit toho prvního. Ale tohle teď není podstatné. Když již tři roky pročítáte stovky přihlášek a vidíte, co vše se v našich obcích děje, musíte získat zcela jiný náhled na tom, co se děje v této zemi. Součástí práce devítičlenné komise zmíněné soutěže je i to, že její zástupci osobně navštíví obce oněch pěti finalistů. Aby byl výběr pokud možno co nejobjektivnější. Takže žádné Potěmkinovy vesnice. Mohu vám říci, že jsme všichni měli velice dobrý pocit. Každým rokem. Občané této země jsou ve své většině aktivní, obětaví a nesobečtí. A mezi námi se nedomnívají, že pro tuto zemi je důležité, jak dopadnou v jakýchsi imaginárních tanečcích Bátora, či Babák, nebo Babiš.

Mimo jiné také pomáhám v jedné moravské vísce s vydáváním místních novin a při uzávěrce prosincového čísla se mi dostalo do ruky asi deset velice dobře udělaných fotografií z vítání občánků. V listopadu jich zde vítali pět, takže v kolekci fotografií bylo i pět maminek a tatínků vyfotografovaných s novorozenětem v "úřední kolíbce".

Tatínkové a maminky vzali na tento slavnostní akt i své starší děti. U žádné kolíbky nejsou rodiče sami. Přes ohrádku kolíbky nakukují jejich starší sourozenci. Jeden, nebo dva. Jenže tyhle fotografie se bohužel neobjeví na konci roku na předních stránkách našich novin a časopisů. Jsou příliš optimistické, takže bude lepší uvádět prognózy o tom, jak se zhorší postavení našich důchodců.

A nechoďte prosím do těchto slov se statistikami. Ano - nejde u nás o žádnou populační explozi, ale o ni přece vůbec nejde. V této zemi žije velice mnoho mladých žen a mužů, kteří nemají strach mít dvě, tři děti. Nemají ani strach o jejich budoucnost. V jejich genech jsou totiž zakotveny jistoty, na jejichž základě se i oni a jejich prapředci narodili a žili. A dokázali se postarat o své děti.

Tento národ, jakkoli tolikrát zkoušen a zatracován, to dokáže také. I když, jak kdysi trefně uvedl jeden náš politik, bude možná velvyslancem Česka u OSN v roce 2030 náš občan, jehož pradědeček sloužil ve Vietkongu.

Takže co si tedy říkat při onom předsvátečním podávání ruky? Jistě, obligátní zdraví, to určitě. A v každém případě vyjádření radosti nad tím, že jsme se dožili této doby vznikajících a rozšiřujících se občanských svobod. Navzdory tomu, že jsme, na chvíli oslněni, přehlédli onu dodávku kuličkových per do kuponových knížek.

Potvrdil by to i Jan Ámos i Marta Kubišová jeho slovy. A blanické rytíře ještě netřeba volat. Tento stát a tento národ není ani v ohrožení, ani na sestupu. Jsou pravda lidé, kteří hodlají na tomto tvrzení vydělávat. Neměli bychom jim to umožňovat.