26.6.2022 | Svátek má Adriana


SPOLEČNOST: Závazek vyplývající z vraždy Milady Horákové

27.6.2006

Dnes vzpomínáme doktorky Milady Horákové, nejvýraznější z obětí režimu nelegálního a zavržení hodného. Za presidentování "prvního dělnického presidenta", komunisty dodnes uznávaného Klementa Gottwalda, bylo popraveno 233 lidí. Byla jednou z těch obětí. Dnes nejznámější, protože nejkřiklavější. Jediná žena v našich dějinách popravená, justičně zavražděná, za tak zvaný politický zločin.

Hovoří se při této příležitosti o popravě, ale pokud nás komunismus něčím poznamenal, a že poznamenal, byl to i zásah do smyslu slov. Nebyla to poprava, byla to vražda. Jedna z mnohých na účtu komunistických zločinů a dovolte mi tedy, abych nejprve odbočil a vzpomenul i, žel, nikoli vzpomínané vraždy Josefa Potočka, spáchané komunistickým režimem dne 26. ledna 1957. Šlo mu, tak jako Miladě Horákové a všem dalším zavražděným, o svobodu jeho země. Když umíral, bylo mu padesát jedna let a jeho poslední slova zněla. "Nedělal jsem to pro peníze, dělal jsem to proto, že vás nenávidím. Mám rád svou zemi a vy jste ji zasvinili jako štěnice."

Milada Horáková v dopise večer před svou popravou napsala:
Neplačte moc. Jsem pokorná a odevzdaná do vůle Boží. Tuto zkoušku mi určil a já jí procházím s jediným přáním - abych splnila zákony Boží a zachovala své čestné lidské jméno. Neplačte! Neteskněte moc! Je to takhle lepší než pozvolna umírat. Dlouhou nesvobodu už by mé srdce nevydrželo.

Potoček byl zavražděn sedm let po Horákové a jeho slova tudíž byla už i odrazen empirie plné funkce komunistické moci v naší zemi, kterou doktorka Horáková jen předpokládala.

Proces s Miladou Horákovou a dalšími dvanácti obžalovanými byl zejména jednou z komunistických pomst na slušných lidech; částečně i mstou za to, že první Masarykova republika se k nim, prakticky na rozdíl od všech okolních států, chovala benevolentně a naši komunisté potřebovali dokázat svým moskevským protektorům svou neochvějnou zocelenost. Potřebovali jim dokázat, že demokratické mravy, kterým se v předválečném Československu navzdory svému nepřátelství k republice těšili, je nepoznamenaly. Byli přece jen jednou z normálních parlamentních stra té doby.

Ten proces byl rovněž signifikantní svou mstou na všech, kdo se, tak jako Horáková, dokázali postavit nacistické totalitě a obstát. Na rozdíl od komunistů před 22. červnem 1941. Proces dokazující, že mezi nacistickými a komunistickými nepřáteli lidské svobody a lidské morálky není rozdílu. Není náhodou, že mezi hyenami polutujícími náš život svými nenávistnými pajány proti obžalovaným, byli lidé jako Julius Dolanský, vlastním jménem Herdenreich, ověřený protektorátní kolaborant, případně osobní tajemník našeho největšího quislinga Emanuela Moravce, František Kubka. Pozadu nezůstalo ani "svědomí národa" jmény jako Marie Majerová, E.F. Burian, Václav Lacina a desítky dalších "inženýrů lidských duší".

Milada Horáková byla účastnicí protinacistického odboje, spoluautorkou programu "Za svobodu", koncepce obnovení československé státnosti, členkou petičního výboru Věrni zůstaneme. Členkou československé národně socialistické strany od roku 1929. Roku 1940 zatčena gestapem a odsouzena na 15 let, takže válku prožila jako nacistický vězeň. Této ženy se kolaborant Dolanský ve svém článku nenávisti rétoricky táže, zda si vůbec dokázala představit hitlerismus.

Co komunistům provedla, kromě toho, že to byla Milada Horáková? Z iniciativy tehdy dvaasedmdesátiletého Vojty Beneše, presidentova bratra, sešla se v září 1949 s přáteli z řad, komunisticky řečeno "bývalých lidí", na faře ve Vinoři. Pokud jde o ilegalitu, byl tam účastníkům přečten vzkaz uprchlého Huberta Ripky. Prognosa tehdy obecně sdílená, že historie se bude opakovat a k osvobození země dojde až díky válce svobodného světa s totalitou. Záhy, 27. září 1949, byla zatčena a schůzka pak byla presentována jako příprava k válce? Tak se v obžalobě ocitla "příprava k válce".

Ve dnech 31. května až 8. června 1950 se konal proces. Padly v něm čtyři rozsudky smrti. Kromě Milady Horákové Jan Buchal, Oldřich Pecl a Záviš Kalandra.

Čtyři vraždy, specifikujme. Soudu předsedal Dr. Karel Trudák, prokurátorem byl Urválek, žalobu vypracoval doktor Juraj Vieska.

Mezi rozsudkem a popravou proběhl sjezd Československého svazu mládeže, tak jako "dělníci mladoboleslavské automobilky, ženy z Třebechovic pod Orebem, horníci dolu Fierlinger a sta dalších" už nežádal pro obžalované hrdelní tresty, ale vyjádřil uspokojení nad jejich vynesením. Mládež pozdravil osobně Klement Gottwald a i ten ve svém projevu vyjádřil své uspokojení s rozsudkem. Milost navzdory protestům doslova z celého světa, náš "první dělnický president, jinak též syfilitik a alkoholik, Horákové neudělil. Praktická ukázka hesla: My život na zemi předěláme.

Je třeba mít paměť, je třeba se sejít v den jako je dnes, nejen z úcty k zavražděné nevinné ženě, ale také proto, abychom si připomenuli, že vinu za tuto vraždu nelze relativizovat, že byla zavražděna vládou strany hlásící se k ideologii stejně vražedné jako ta nacistická, vládou zasvinivší naši zemi hůře než štěnice.

Je třeba si to opakovat, také proto, že i dnes máme komunistickou stranu, jako prostě jednu z parlamentních stran. Nic nepochopili, nic se nenaučili, ale mají snahu i drzost poučovat všechny ostatní o tom, co je demokracie. Mějme to na paměti. Demokracie je dobrá a vhodná pro demokraty, nikoli pro vyznavače jiných zásad. Nacismus i komunismus se provinily shodnými zločiny. Mezi nacistickými zločiny není žádný, kterého by se nedopustili rovněž komunisté. Budiž s nimi tudíž také nakládáno shodně. Pokud si tedy nepřejeme, až se nám podaří překonat zasvinění své země hůře než od štěnic, dát jim k tomu další příležitost.

To by měl být i závazek vyplývající z vraždy Milady Horákové.