Na jedné straně jistě není správné jakkoliv se nemístnými generalizacemi dotknout lidské důstojnosti a občanských práv těch, kteří možná komunistické ideologii věřili (nebo jim byla lhostejná), na žádné perzekuci ani ničem podobném se nepodíleli, žili své životy, leccos také dokázali a někteří až po listopadu 1989 začali tušit, že mnohé je jinak.

Pak je zde ale komunistická ideologie a ti, kteří ji dodnes aktivně prosazují (bez ohledu na své členství v politických stranách). Hrozí nám dnes od této ideologie nějaké nebezpečí?

V české politice je dnes totiž ideologickým pilířem levice a levicovosti nikoliv „starý, dobrý, buržoazní sociáldemokratismus“, kterému nevadí ani různé „žluťácké“ nálepky a je dost pragmatický i zásadový na to, aby věděl, kde přestává levicovost a kde začíná půdorys jiného společného zřízení. (Také moc dobře ví, proč by měl vnímat komunistickou ideologii jako svého hlavního protivníka.) Ideovým pilířem české levicovosti jsou totiž dodnes spíše různé verze či mutace komunistické ideologie.

Chtěl bych se podělit o několik věcí, které nepovažuji za marginální či nezpůsobilé výrazně ovlivnit českou vnitropolitickou debatu.

Tou první je jedna velmi stará normalizační teze. (V těchto dnech si připomínáme 35. výročí neslavně slavného XIV. sjezdu KSČ, na který si přijeli zatleskat ti, kteří u nás provedli v letech 1969-1970 normalizační čistku, jejíž mnohé důsledky pociťujeme dodnes.) Jde o padesátá léta. Mnozí se tenkrát prý dopouštěli jen politováníhodných přehmatů, chyb a omylů. Nic víc.

Tedy přehmaty a justiční omyly. Jaký šlendrián! Nechutné nešvary, že? Zločin se tedy stal, jen taková malá lapálie: zločincem, který měl být popraven (či uvězněn), byl někdo jiný. Prostě přehmat a justiční omyl, jaké občas známe z detektivek a seriálů. Nikoliv zločiny, dopředu a chladnokrevně podle mnohých doporučení stalinské NKVD naplánované zločiny, kterými se měl totalitní režim založený na třídním boji stabilizovat, vyvolat atmosféru strachu a udávání, potlačit odpor proti diktatuře jedné politické strany, prostě co nejrychleji nastolit zcela jiné společenské zřízení.

Takové zřízení, které není založené na úctě a respektu k občanským právům jednotlivce. Revoluční teror 50. let tak nebyl podle mnohých našich dnešních vyznavačů této ideologie nic jiného, než jen jakési justiční omyly a politická kampaň v rámci demokratického společenského zřízení, což je srovnatelné s americkým mccarthismem.

Dalším problémem je náhle se vynořující relativizační kontext. Ono to prý totiž všechno nebylo ani zdaleka tak strašné, nešlo o nástup režimu totalitního útisku a nesvobody, jak se dnes říká. Proč?

Nezapomeňme totiž, že během jediného amerického bombardování Prahy v únoru 1945 zahynulo mnohem více lidí, než bylo obětí politických procesů let padesátých. A vytýká to snad dnes někdo Američanům?

Ostatně hned po náletu uspořádaly zbytky k Říši loajální protektorátní vlády výpravné tryzny za nevinné oběti a proti americkým agresorům, řečnilo se. Měli bychom si možná prostudovat, co se tenkrát říkalo. Možná se něco podobného brzy dozvíme z úst zcela jiných.

Takovéto srovnávání může totiž připomínat jedině německou extrémní pravici (se skutečně hajlujícími neonacisty.) Každý, kdo vloni v únoru viděl při příležitosti 60. výročí náletu na Drážďany záběry z připomínkových akcí, si přece může vzpomenout, jak šli městem němečtí radikálové s velkým transparentem proti „Bomben - Holocaust“.

Americké bombardování jednoho města státu, který rozpoutal útočnou válku, nejničivější v dějinách lidské civilizace, je tedy podle těchto německých radikálů srovnatelně zločinné jako mašinérie nacistického holocaustu s miliony nevinných obětí. Americké bombardování protektorátní a nacisty okupované Prahy (mimochodem neplánované a nastalé jen v důsledku navigační chyby) je zase podle mnohých našich vyznavačů ideologie komunistické patrně srovnatelně zločinné jako stalinské procesy let padesátých, protože mají přibližně stejný počet obětí.

Relativizování či bagatelizování zločinné podstaty totalitních režimů je však v demokraciích nepřijatelné a v žádné svobodné společnosti nesmí zůstat bez odezvy.