Začínám pořádat svoji biografii a při té příležitosti medituji nad svými dávnými zážitky a prožitky. Při rekapitulaci období 1948 – 1953 jsem překvapen, co vše se v těchto letech událo, jaký jsem měl až nebezpečně pestrý života běh, jaká to byla životní škola politického formování a morálního dozrávání.

Myslím, že je vhodné při takovémto zaznamenávání vzpomínek připomenout, především těm mladším, společenskou situaci a atmosféru komunistického režimu, domovní důvěrníky, uliční výbory, akční výbory, špehování a fízlování ve škole, na pracovišti, v bydlišti i v hospodě, dílenské a závodní výbory, posudky, kádrování a udávání. Kromě přechodného uvěznění a vyloučení ze studia r. 1948-49 bylo dalším tvrdým zásahem do mého života předvolání 1. října 1951 k jednotkám PTP s nástupem na Libavou. Po dvou letech strávených na lékařské fakultě v Plzni to bylo další a dlouhodobé přerušení studia. Z našeho ročníku bylo tehdy povoláno k PTP celkem asi 6 – 8 posluchačů.

Selekci politicky nespolehlivých pro zařazení k PTP prováděly již uvedené uliční, závodní a jiné výbory, které kádrovaly občany a psaly posudky pro vojenskou správu. S tímto faktem jsem měl možnost se podrobněji seznámit při prudkých protestech rodičů jednoho nováčka, který byl v civilu členem KSČ a přesto musel nastoupit u našeho PTP. Asi se nevhodně choval k nějaké domovní důvěrnici nebo k místnímu komunistickému funkcionáři a ti mu to osladili u vojenské správy. Až hysterické reakce postiženého i jeho rodičů, když zjistili do jaké společnosti se dostal, nám názorně ukázaly, jak se dívali členové komunistické strany na naše vojenské jednotky a jak i lidsky nepřijatelnou alternativou jsme pro ně byli. Během vojny jsem se setkal se dvěma takovými případy a chování postižených soudruhů bylo téměř totožné. Dnes je až neuvěřitelné, že např. odmítali s námi sedět při jídle u stejného stolu. To je až směšně humorná stránka věci, její absurdita však dokumentuje stav myšlení a distance KSČ od třídních nepřátel a dělení obyvatel na prvo- a druhořadé. Tento incident jsme tenkrát přirovnávali k reakci člověka, kterého zavírají násilím mezi zvěř do ZOO.

Zařazováním do vojenských pracovních jednotek PTP byla prováděna separace „třídních nepřátel“, studentů, farářů, živnostníků, bohoslovců, obchodníků, sedláků nejen od ostatních občanů, ale i od vojenských bojových jednotek. Nesměli jsme se účastnit např. armádních sportovních nebo kulturních akcí a soutěží. Přesto došlo k politickému maléru, když naši otrhaní hoši po práci v Prefě porazili v Brně fotbalové reprezentanty elitní VTA. Většinu příhod, které mi utkvěly v paměti a zdály se mi pozoruhodné, jsem publikoval v příspěvku do PTP sborníku Hořké vzpomínaní II roku 1999. Přesto nemohu opět nepřipomenout slavný starořecký výrok „en skia gar machumetha“ (budeme tedy bojovat ve stínu), který si vyvěsili na zeď ve svém baráku bohoslovci a faráři budující letiště v Přerově.

V armádě byla známá zdravotní klasifikace A, B, C, D. U jednotek PTP přibyla další tajná klasifikace „E“, tj. politicky nespolehliví. Např. šoféry nebo vojáky strážní služby byli pouze svobodníci a desátníci přeřazení od bojových jednotek, kteří mohli mít zbraně a dělali nám velitele družstev a pracovních čet. Psychologicky i fakticky lze přirovnat organizaci u PTP ke vztahu vězňů a bachařů. Je proto nepřijatelná a pro nás až nepochopitelná nesmyslná desinformace, která se objevila v knize i filmu „Černí baroni“, i když uznáváme oblíbenost této zábavné podívané. U jednotek PTP, na rozdíl od bojových jednotek, neexistoval Svaz mládeže, nebyly žádné svazácké schůze, budovatelské básničky a závazky, nikdo z nás neměl pušku. Vždyť SČM byl jako Komsomol předstupeň ke KSČ, my jsme byli hlídané pracovní tábory, maskované před cizinou trikem vojenské základní služby. Kromě mnoha stavebních a jiných prací připomínám z nejrozsáhlejších našich činností výstavbu vojenských letišť od Plzně a Žatce přes České Budějovice a Pardubice až k Přerovu a Košicím. Hlavními stavebními podniky, pro které jsme pracovali, byl Armastav v Čechách a Moravostav na Moravě.

Není příliš známo, že pracovní tábory PTP byly ekonomicky zcela soběstačné. Spolehlivě si pamatuji poměry z r. 1953, kdy 135% pracovního výkonu (!!!) nám bylo strháváno, prý na ubytování, stravu, ošacení a velitelský sbor. Je vidět, že jsme si museli zaplatit i své lágry a hlídače, teprve co bylo nad to jsme dostávali na spořitelní knížku. „Arbeit macht frei“ je historicky známým heslem nacistických koncentračních táborů. Komunistická praxe u PTP jednotek byla podobná: Kdo svou prací projevil „kladný poměr k lidově-demokratickému zřízení“ (KLAPOKLIDEZ) mohl být propuštěn do civilu po ukončení vojenské služby a tzv. mimořádného vojenského cvičení. Po 2 letech a 2 měsících jsem byl v listopadu 1953 na stavbě v Luboměři trochu překvapen pozváním před komisi, která s sebou přivezla závodní noviny Moravostavu, kde jsem byl vyhlášen nejlepším kopáčem za měsíc říjen, s nabídkou propuštění do civilu, pokud podepíši pracovní závazek do dolu nebo stavebnictví. Po námitkách, že chci dále pokračovat ve studiu medicíny, že nic nepodepíši a zůstanu třeba trvale u PTP, politruci svoji agitaci ukončili a zařadili mne do skupiny, která měla být propuštěna koncem listopadu. To jsem si opravdu oddechl, a tak jsem s Honzou Šonským, s kterým jsme táhli od prvního dne společně vojnu, odjížděli 26.11.1953 do civilu. Návrat na lékařskou fakultu v Plzni však nebyl jednoduchý, pro kádrováka, kterému přezdívali pitekantropus, jsem představoval stále nějaký podezřelý živel. To však je již jiný příběh.

Na svém vojenském putování: Libavá, Fulnek, Libavá, Rajhrad, Brno-Řečkovice, Luboměř, jsem neměl nějaké mimořádné nepříjemné zážitky, kromě fyzické práce občas velmi namáhavé a obvyklé vojenské buzerace. O veliteli 53. praporu PTP majoru Košutovi se říkalo, že je celkem rozumný, většinu důstojníků na rotách a velitelství tvořili bývalí staří rotmistři, kteří za války sloužili u vládního vojska, někteří byli v Itálii a pak ke stáru byli povýšeni na poručíky, jak si je komunistický režim kupoval. Zdá se mi, že celková atmosféra byla u 53. PTP relativně mírnější, asi proto také v červenci 1953 nastoupil nový ostřejší velitel praporu.

Při zpětném celkovém hodnocení lze souhrnně konstatovat, že v těchto pracovních jednotkách jsme se sešli z nejrůznějších částí republiky, s různým vzděláním, byli jsme různého věku, rozdílného sociálního původu, životních zážitků i prožitků totalitní komunistické šikany. Zde však jsme si uvědomili, kolik je nás, jaká jsme síla, začali jsme si sebe sami uvědomovat. Opakovaně jsem konstatoval, že to tehdy byla velká chyba vládnoucího režimu, když nás takhle dohromady koncentroval. U PTP tak vlastně docházelo k první sebereflexi početné skupiny odpůrců režimu a přináležitosti k té velké slušné části národa. A začali jsme také posuzovat a hodnotit ty, kteří byli na druhé straně, ať už jako naši hlídači nebo velitelé, političtí a ideologičtí činitelé. Ostřeji jsme vnímali celý ten totalitní systém, který tím, že nás vydělil, provedl sám svoji selekci a vytvořil tak hranici mezi námi, kvalitní částí národa, a těmi ostatními.

Na závěr musím uvést, že rád souhlasím s výrokem písmáka milčického rychtáře Vaváka, že „zlatá věc jest paměti sepisovati“. Paměti jsou vlastně začátkem dějepisu a znalost historie by měla ovlivňovat naší přítomnost i budoucnost. Kdo nic neví a nic nezná, nemá s čím poměřovat a není ani schopen se zodpovědně rozhodovat a jednat. Je opravdu dobrý pocit přispívat k vytváření historické paměti národa.

Autor je lékař, profesor na Lékařské fakultě UK v Plzni