Říká se, že neštěstí nechodí po horách, ale po lidech, historie však dokládá, že nejenom po lidech, ale i po památnících. Socha maršála Ivana Stěpanoviče Koněva je toho čerstvým dokladem. Tato v pražských Dejvicích byla ve zlých časech vztyčena a v ještě horších odklizena. Přiznejme si, že ještě před rokem, dvěma o nějakém památníku v Dejvicích téměř nikdo nevěděl.

V roce 1955 jsme na Letné postavili monument generalissima Josifa Vissarionoviče Stalina, abychom jej za pár let odstřelili. Kdyby neplatí, ale dnes bychom měli světovou raritu i s příběhem.

Pravdu má ten, kdo řekl, že sochy nebo busty velikánů by měly mít odšroubovatelné hlavy. Z tohoto památníku by dnes mohl být monument prezidenta pravdy a lásky Václava Havla, stačilo by vyměnit hlavu, zkrátit kalhoty a doprovod modifikovat o uprchlíka a pracovníka neziskové organizace. Tento pomník by nám mohl závidět celý svět. Delegace by se střídaly, věnce by se kupily. S trochou předvídavosti by z toho později mohl být třeba památník generála Petra Pavla, Dominika Haška, ale i jiných.

Taktéž němečtí nacisté a později internacionální (dnes multikulturní) komunisté sochy a památky ničili, aby postavili nové, s tím ideově správným politickým nábojem a správnou minulostí. Možná si také ještě vzpomenete na ničení soch v Afghánistánu.

Všichni víme, co se stalo v srpnu 1968, pokud by někdo v těchto pohnutých časech poškodil sochu nebo památník, který se váže k Rudé armádě, dalo by se to pochopit, vlastně ani nevím, jestli tehdy k něčemu takovému došlo. Taktéž by se dalo pochopit, kdyby sochu maršála někdo přibalil odcházející Sovětské armádě v roce 1991. Bylo by to stylové, kontroverzní, snad i pochopitelné, ale dělat takováto gesta po téměř 30 letech a ještě v době, kdy lidé mají zcela jiné starosti, je ubohé.

Jenže před 30 lety starosta Prahy 6, pan Ondřej Kolář (TOP 09), ještě nemohl získat „revoluční zásluhy“ tak potřebné pro kariérní růst a dnes již příliš starý na to, aby se přidal ke stávkujícím záškolákům ve jménu klimatu. Právě proto si našel tuto mediálně vděčnou pokrokářskou parketu.

Bohužel se nedá přehlédnout, že tímto sprostě urazil nejenom miliony mrtvých, ale i mnoho milionů živých, já sám se k nim také počítám. Na něco takového už někdo musí být opravdu zpropadená nátura, marně pátrám, kde bychom někoho podobného hledali.

Zkusme si, čistě hypoteticky představit, že by se Ivan Stěpanovič v Moskvě znelíbil a přišel dopis s žádostí o odstranění jeho sochy. Ještě jednou podotýkám, že se jedná o vyslovenou spekulaci, protože Rusové si svých hrdinů a historie váží. Ale jsem přesvědčený, že za takové situace by pan Kolář o sochu bojoval do posledního profesionálního vojáka Armády ČR. Tuto by jistě přilétl bránit i Salašník z Řeporyjí.

Nepochybuji o tom, že by ji se sbíječkou v ruce bránil i samotný pan primátor města Prahy Zdeněk Hřib. Věčná škoda, že jsme takovéto hrdiny neměli v srpnu 1968 na jednání (koberečku) v Moskvě. A vůbec, že jsme takových neměli v historii (1938, 1948….) více.

Doufám, že Rusové chápou, že ne všichni Češi, ne všichni Pražáci, ne všichni obyvatelé Dejvic jsou jako tento Kolář; chci věřit, že ani všichni členové a voliči TOP 09 neztratili zdravý úsudek.

Doktoři léčí nemocné, pomáhají jim zdravotní sestry, obchody s potravinami se snaží zásobovat obyvatele, energetici zajišťují dodávky, vodaři životodárnou tekutinu, plynaři zajišťují plyn a učitelé učí žáky alespoň prostřednictvím netu. Mohli bychom pokračovat, pokud jsem na někoho zapomněl, omlouvám se.

Hlavně bychom neměli zapomenout na tisíce švadlenek, které v domácích podmínkách spíchly roušku pro sebe a své nejbližší, ale mnohdy i pro spousty dalších spoluobčanů. Za této situace pan Kolář sundal sochu, paní Jourová bojuje s dezinformacemi a paní Šojdrová zase za syrské siroty.

Na závěr bych jenom bych požádal spoluobčany, aby pana Koláře neuráželi, nevyhrožovali mu a už vůbec ne napadali, ani verbálně, ani jinak. Tímto by se tento stal jakýmsi novodobým, „Trpitelem z Dejvic“, jakýmsi neodisidentem, pronásledovaným chudinkou, takto zůstane navždy pouze chudinkou.