„Fear is the mind-killer. Fear is the little-death that brings total obliteration.“ – Frank Herbert (Duna)

Vždy, když v době koronaviru křižuji plzeňské náměstí Republiky s katedrálou sv. Bartoloměje, vzpomenu si na husitské kněze, kteří tak věřili v příchod Krista na zemi, že někdy na začátku roku 1420 sezvali věřící do Plzně (toto město mělo být mezi vyvolenými), aby s nimi strávili společně ten slavný den. A tak lidé čekali, čekali a čekali, až byla noc a nic se nestalo. Plzeňští husité v čele se Žižkou pak odešli na horu Tábor, a my všichni víme, jak to bylo dál.

Současná doba počátek husitských válek velmi připomíná. Tehdy řádila neúroda s morem, my tu nyní máme klimatickou změnu s koronavirem. V politice i mimo ni se vyhrnula přehršel obrodných radikálních hnutí bojujících ať už za zelený svět, či za rovnější rovnost a zploštění Gaussovy křivky. Před rokem jsme mohli s pobavením sledovat „Fridays for Future“ (nutí mě to napsat rýpavý dovětek „without Holidays and Days off“), ve kterých teenageři na náměstích lkali na tím, že brzy zemřou, pokud s tím politici nic neudělají. Husitský chiliasmus jak vyšitý. Jako bývalý učitel vím, že tento typ vzdoru k tomuto věku prostě patří. Často jsem se setkával u žáků s názorem, že oni jsou ta nová generace, která už nepotřebuje nic, naprosto nic z toho balastu starých, který se dnes vyučuje na školách. A taky vím, že toto odmítání a vzdor končí u 99 % mladých ihned po tom, co ta pravá mrkne okem a pronese ta magická slova „hypotéka, SUV, děťátko“. Pak již není nikdy čas na rebelii. To samé se v podstatě dělo za komunismu, kde předmanželské půjčky utlumily tu dnes tolik vzývanou rebelii z knih Petra Šabacha. Ovšem utáhnout hypotéku v roce 2020, hýčkat si své SUV a alespoň několikrát do roka si dopřát luxusní dovolenou, není žádný med, a tento dlouhotrvající stres s sebou přináší strach z nemoci a strach ze smrti. Mizernou psychiku pak doráží nedostatek pohybu a špatné stravování.

Koronavirus pak tyto dva elementy dřímající ve společnosti - chiliasmus (i když dnes spíše vycházející z Marxe, než z Krista) a strach ze smrti – neskutečně zesílil. Pokud listujete médii, můžete si sice vybrat ze širokého spektra názorů, ale společnost jako celek již kompletně ovládl panický strach. Nechci rozhodovat, zda roušky fungují, či nikoliv, ale spíše se mi zdá, že více zabírá ten obranný strach, který v lidech pudově vyvolávají (i pan Maďar v rozhovoru pro časopis Echo mluvil o psychosociální funkci roušek). Lockdown se pak zdá nevyhnutelný. Otázkou je, kdy přijde rozvolnění. Před Vánoci? Představte si tu nákupní horečku a rozjezdy domů za rodinou. Po Vánocích? Dovolená na horách, to by epidemiologové nedovolili. V únoru? Svatý Valentýn, svátek zamilovaných. Samé líbání, no fuj, to by virus slavil hody. Velikonoce či rozvolnit na prázdniny? Teď jsme si zažili, co by udělalo. Vakcína pro všechny zatím v nedohlednu, tak nám asi budoucnost přinese další kolo lockdownu – 2021 až 2022.

Nejvíc tím trpí mladá generace, kterou vláda starců takto odsuzuje do pozice nepřátel státu, do pozice těch, kteří můžou za utrpení starých (viz neustále stupňovaná mediální masáž okolo Techtle Mechtle či tweety o mejdanech v Chorvatsku). Nový vizionář apokalypsy pan Flegr pak mladým vzkazuje, že jim k štěstí a vzdělání stačí celý den sledovat seriály v angličtině, vždyť k čemu je sociální kontakt či pohyb. Jenže v mladých je naše naděje. Pokud starci vidí budoucnost v nekonečném lockdownu, je na mladé generaci, která ještě není ochromena strachem ze smrti, aby se přihlásila o slovo. Můžete se při pohledu na YOLO party v Británii pohoršovat, ale tímto mladí prostě říkají, my jsme tu taky, jen si nás nikdo nevšímá, jsme jen těm starším za nepřátele. Pokud starce zabíjí strach, mladí si musí najít cestu k životu.

Když cvičím powerjógu, propojuji se hlavně na konci v pozici Šavásany se svým předchozím dost divokým životem, který mě jednou přivedl i za okraj smrti. Po půl roce cvičení jsem již schopen nechat v sobě koexistovat to Neskutečně Vznešené Bílé Tiché Ticho Všech Tich a brát ho nikoliv jako svého nepřítele, ale jako přirozenou součást svého bytí. Součást, která je svou absolutní konečností děsivá, ale zároveň naprosto přirozená a nutná, součást, která vyzařuje magický magnetismus. Miluji neskutečně život, ale vím, že jednou to Dokonalé Ticho za mnou znovu přijde, tentokrát navždy. Ale do té doby mě nesmí zabít strach z nemoci či ze smrti. Zkouška nemocí patří od počátku civilizace k základním kamenům lidského bytí. Všichni jsme už od narození potenciální Jóbové, všichni můžeme být kdykoliv zkoušeni. A s tím neudělá nic jakákoliv vláda či sebevzdělanější epidemiologové.