Lidské odlišnosti jako rasa, etnická příslušnost, náboženské vyznání a jazyk byly vždy zdrojem konfliktů. Přestože média jsou plná argumentace o tom, že tyto odlišnosti mají minimální význam, lidé stále v těchto oblastech projevují své preference, např. když si vybírají partnery, přátele, sousedy, obchodní partnery i v dalších společenských vztazích. Lidé nenavazují společenské vztahy náhodně. Snahy toto výběrové chování lidí potlačit ve jménu politické korektnosti jsou pošetilé.

Mnohem smysluplnější je brát (ne nutně schvalovat) výběrové chování lidí jako přirozené. Měli bychom si klást otázku: Jak můžeme minimalizovat pravděpodobnost, že tyto odlišné preference povedou ke konfliktům?

Sňatkový trh

Konkrétní pohled do naší diskuse může poskytnout ekonomická analýza uzavírání manželství. Jako mnoho jiných transakcí je i manželství uzavřené svatbou dobrovolným smluvním vztahem, v němž se směňují statky na základě vzájemně výhodných podmínek. Většina lidí má tendenci volit manželského partnera, který se jim podobá co do rasy, etnického původu, víry, jazyka a socioekonomického postavení. Někdo by mohl chtít debatu o lidských volbách ve sféře uzavírání manželství odmítnout jako banální, ale vzhledem k dopadu této lidské volby na celou společnost by to bylo totálně chybné.

Lidé s vysokoškolským vzděláním mají tendenci brát si lidi s vysokoškolským vzděláním. Lidé s vysokými příjmy (nebo s vyhlídkou na vysoké příjmy) mají tendenci ženit se zase s lidmi s vysokými příjmy. Všimněte si, že už jen tyto dva aspekty volby podporují vytváření asymetričtějšího rozdělení příjmů oproti situaci, kdyby vysokoškoláci a lidé s vysokými příjmy měli tendenci vybírat si za své životní partnery své pravé opaky. Sňatková rozhodnutí tak mají evidentně vliv na strukturu společnosti.

Ačkoliv jsou kritéria výběru partnera založená na rase, etnickém původu, náboženství a dalších charakteristikách mezi lidmi velmi rozšířená, objevuje se v této oblasti pozoruhodně jen velmi málo sociálních konfliktů či kontroverzí. Nikomu zde diskriminace nevadí. Je to dokonce takové anti-téma, že lidé vlastně svatbu (manželskou smlouvu) ani většinou za aktivitu založenou na diskriminační volbě nepovažují. A když je na to, že manželství je kontrakt založený na diskriminaci, upozorníme, řeknou nám nejspíš „no a co!“

Rozhodnutí o manželství působí tak málo sociálních problémů proto, že jsou dobrovolná. Role vlády je zde minimální. Vláda jen kontrakt stvrzuje při jeho uzavření a posléze má nanejvýš jen soudní roli při řešení smluvních sporů. Stojí za pozornost, že konflikt na sňatkovém trhu pozorujeme jen tehdy, když vládní nebo kvazivládní instituce (jako církve) omezují, pokud jde o rasu, etnický původ, socioekonomický status nebo náboženství partnera, smluvní volnost.

Rozdílné preference bez konfliktů

Svobodu volby můžeme pozorovat i jinde. Stejně jako mají lidé silné preference, pokud jde o rasu, etnický původ a náboženství, mají silné preference i pokud jde o zboží a služby. Někteří lidé preferují Cadillac, jiní upřednostňují Volvo. Navzdory těmto odlišným preferencím, málokdy slyšíme o konfliktech mezi volvaři a cadillakáři. Lidé si prostě kupují auta, jaká se jim líbí.

Ve skutečnosti je volný trh efektivním vyrovnávačem rozdílů. Osobní charakteristiky mají na trhu menší význam. Když si někdo kupuje Cadillac nebo Volvo, poslední, co by ho zajímalo, je rasa, etnický původ nebo náboženství dělníků, kteří auto vyrobili. Kupujícího bude nejspíš zajímat hlavně to, zda dostane nejvyšší kvalitu za nejnižší cenu.

Kdykoliv rozděluje zdroje vláda, roste pravděpodobnost, že preference způsobí konflikt. Typickým statkem poskytovaným a financovaným vládou je školství a jako takové je dlouhodobě ohniskem sporů. Někteří rodiče preferují, aby jejich děti začínaly vyučování modlitbou. Jiní rodiče mají opačné preference. Obě preference se zdají být legitimním vyjádřením rodičovských práv.

Problémem se to stává, jen když je vzdělávání poskytované vládou. Pak ve školách motlitby buď budou, nebo nebudou. Rodiče, kteří ranní modlitby preferují, se dostávají do konfliktu s těmi, kdo je nechtějí. V sázce je hodně. Rodiče, kteří spor prohrají, budou mít děti ve školách, které budou odporovat jejich vkusu. Alternativou pro takové rodiče pak je nést finanční břemeno školného na nestátních školách, přičemž navíc musí prostřednictvím daní doplácet na státní školství, z něhož mají jen malý užitek.

Metodou, která by zmenšila konfliktní potenciál, když už máme státem financované školství, by bylo, kdyby ho aspoň poskytovaly soukromé školy. Každý rodič by mohl dostat kupón v hodnotě výdajů na školství přepočtených na jednoho žáka. Rodiče, kteří by si přáli, aby jejich děti začínaly výuku modlitbou, by prostě do takových škol své děti zapsali, a rodiče s jinými preferencemi by zas děti zapsali do jiných škol. Existoval by tak minimální prostor pro konflikt mezi oběma skupinami rodičů. Místo, aby byli soupeři, by mohli být přáteli.

Hlavním důvodem, proč vládní alokace zdrojů zvyšuje potenciál pro konflikt, je, že většina vládních aktivit je hrou s nulovým součtem, kde prospěch jedné osoby je dosažen pouze za cenu újmy někoho jiného. Rodiče, kteří zvítězí v politické bitvě ohledně ranních školních modliteb, budou mít prospěch na úkor těch, kteří byli proti modlitbám, a naopak. Naproti tomu tržní poskytování zboží a služeb je hrou s kladným součtem, kde vyhrává každý. Toto platí pro jakékoliv statky. Kdyby volba mezi Volvem a Cadillakem byla činěna kolektivně, mohli bychom pozorovat přesně stejný druh konfliktu, který vyvolává otázka školních modliteb. Místo, aby lidé s odlišným vkusem, pokud jde o automobily, spolu vycházeli v harmonii, museli by se lidé upřednostňující Volva sdružovat s podobně smýšlejícími proti lidem upřednostňujícím Cadillaky.

Rasa a etnický původ: vláda versus trh

Lidé mají rasové a etnické preference a tíhnou k tomu tyto preference projevit ke svému užitku. Budou se o to snažit, ať již existuje tržní nebo vládní alokace zdrojů. Existuje zde ale zásadní rozdíl. Při vládní alokaci zdrojů náklady projevení preferencí nesou jiní lidé, než ti, kteří rozhodnutí o vyjádření preferencí provádí. Při tržní alokaci zdrojů nese náklady projevení preferencí převážně ten, kdo rozhoduje.

Představme si pro jednoduchost černého zaměstnance, který má stejnou produktivitu jako bílý zaměstnanec, přičemž černý zaměstnanec nabízí své služby za 5 dolarů, zatímco bílý zaměstnanec požaduje 8 dolarů. Pokud rozhoduje vládní byrokrat, projevení jeho diskriminačních preferencí ve prospěch bílého zaměstnance je pro něj spojeno prakticky s nulovými náklady. Jsou to daňoví poplatníci, kteří nesou břemeno v podobě placení za službu 8 dolarů místo 5 dolarů. Byrokrat si domů odnáší stejnou výplatu, ať diskriminuje, či ne. Náklady jeho rasových preferencí jsou pro něj nulové.

Naproti tomu v soukromém sektoru by zaměstnavatel, který by zaměstnanci platil 8 dolarů za práci, která by mohla být udělána za 5 dolarů, nesl nadměrný náklad ve výši 3 dolarů. Náklady rasové preference zde nese přímo ten, kdo rozhoduje. Základní ekonomická teorie postuluje, že čím nákladnější nějaká činnost je, tím méně takové činnosti bude vykonáváno. Z toho plyne, že můžeme očekávat méně rasové diskriminace v soukromém sektoru než ve vládním sektoru. Podobně, když se politická atmosféra změní ve prospěch diskriminace zvýhodňující černé zaměstnance, můžeme pozorovat více takové diskriminace ve vládním sektoru.

Skutečnost, že diskriminace něco stojí, vysvětluje, proč ti, kteří chtějí diskriminovat, usilují obvykle o nějakou formu vládního zásahu. Vládní zásah činí diskriminaci méně nákladnou pro osobu, která diskriminuje, oproti nákladům, které by nesla, kdyby diskriminovala v soukromém sektoru. Podstatným prvkem vládního zásahu, který takto omezuje náklady diskriminace, je omezení pokojné dobrovolné směny.

Walter Williams je profesor ekonomie na Univerzitě George Masona ve Virginii, USA. Vyšlo v časopise Freeman leden/únor 2011.

Překlad: Petr Mach

Převzato z časopisu Laissez Faire se souhlasem redakce