Když se zemní stroje poprvé zakously do určeného místa na jejím vrcholu, přišlo překvapení. Zdálo se, že hora je dutá….

Televizní vysílač na jejím vrcholu je neustále předmětem zájmu tisíců fotografů. Není to tím, že by byl nejkrásnější. Příčinou je to, že stojí na legendami opředené nejvyšší hoře Beskyd. Před staletími Lissa huera, dnes Lysá hora.

Jakkoli se to dnes zdá paradoxní, teprve v sedmdesátých letech minulého století se začal v této zemi rozšiřovat druhý program Československé televize. Lysá hora byla vybrána pro výstavbu jednoho z vysílačů. Stavbu projektoval Ing. arch. Jiří Trnka (1940-2002) z pražského Projektového ústavu dopravních a inženýrských staveb (PÚDIS). Mimochodem syn profesora Jiřího Trnky, výtvarníka a vynikajícího režiséra animovaných filmů.

Vlastní stavba byla svěřena podniku VOKD Ostrava. Jeho pracovníci v první fázi vybudovali z Krásné-Papežova téměř devítikilometrovou komunikaci na vrchol a začali hloubit základy hlavní budovy vysílače, z jejíž střechy ční do celkové výše 78 metrů anténní nosič s laminátovým nástavcem. Jenže při hloubení základů se zem otevřela způsobem, který nikdo nečekal. Původní projektový záměr, podle něhož měly základy vysílače spočívat na pěti betonových pásech, nebylo možné realizovat, protože se při výkopu základů na jižním svahu Lysé objevila odlučná trhlina jako součást velkého sesuvu. V tu chvíli (v roce 1975) se z Lysé ozvalo velice mohutné SOS. Vedení PÚDIS muselo povolat odborníka. Naštěstí nebyl zrovna v Peru či na jiné zahraniční štaci, ale doma v Beskydech. A tak byl přizván ke konzultaci Ing. Stanislav Novosad, asistent a žák legendárního zakladatele československé inženýrské geologie Profesora Quida Záruby (1899-1993).

Inženýr Stanislav Novosad, zanícený odborník a příznivec inženýrské geologie dohlédne z okna svého rodinného domu v Metylovicích mimo jiné také na vrchol Lysé hory. Problém stavby televizního vysílače tenkrát vyřešil, jakkoli to nebylo jednoduché. Ale všechno vlastně začalo dávno a dávno předtím. A stojí to za dalších pár řádek.

Ing. Josef Záruba (1869-1938) patřil koncem 19. století k významným a úspěšným stavebním podnikatelům. Není divu, že Quido Záruba (na snímku vlevo) šel ve šlépějích svého otce. Ten ho ve dvacátých letech minulého století pověřil, aby ve firmě založil tzv. sondovací oddělení. V podstatě šlo o to, že úspěch stavebního podnikání stál a padal s vypracováním projektů, jejichž podklady vycházely z kvalitních geologických průzkumů místa stavby. Což v té době nebylo chápáno tak jednoznačně. V roce 1925 získává hodnost stavebního inženýra a rok poté je promován doktorem technických věd za práci o vltavských terasách, v roce 1936 se habilituje pro obor tunelového stavitelství, v roce 1945 zřizuje geologický ústav na ČVUT, jehož je v roce 1946 jmenován přednostou. A v roce 1954 již vydává s profesorem Menclem knihu „Inženýrská geologie“, které se věnuje celý život. Byl autoritou nejen doma, ale i v zahraničí. Vychoval desítky odborníků. Jeho originální řešení problémů výstavby Žermanické přehrady je ve světě považováno za mimořádně unikátní. Obecně se dá říci, že se postupně stal zakladatelem nového vědního oboru, který je dnes znám jako inženýrská geologie. A na Fakultě inženýrského stavitelství ČVUT vzniká „Zárubova škola“. V roce 1952 je zde ke studiu přijat Stanislav Novosad, o tři roky později pracuje již jako asistent na poloviční úvazek; promuje v roce 1957 a to je již novému vědnímu oboru bezmezně oddán. Proto si také o dvacet let později věděl rady, co s „dutou Lysou horou“.

Boční pohled na základy vysílače…

Pukliny v godulských pískovcích, které se objevily při hloubení základů vysílače, vznikly jednak působením vnitřních (podzemních) ledových vrstev a dále pak gravitačním sjížděním pískovcových bloků. Samozřejmě, že bylo nutno pukliny vyplnit betonem a vytvořit souvislejší betonovou desku základů. Dále bylo nutno v okolí vytvořit systém vrtů, jejichž pomocí bylo prováděno měření pohybu horniny v okolí základů. Současně bylo připraveno krajní řešení.

To předpokládalo vyražení zvláštní štoly ze severního svahu až k vlastním základům tak, aby je bylo možno ukotvit například ocelovými lany. „Byla by to vlastně taková věž uvázaná na provázku“, popisuje svoji tehdejší činnost inženýr Novosad.

A dodává, že k vyřešení problémů na vrcholu Lysé mu pomohly také zkušenosti se zakládáním přehrady Morávka, znalosti z průzkumů pro přečerpávací elektrárnu Slavíč z šedesátých let minulého století. Tam měl i se svými kolegy možnost podrobně studovat fenomén rozvolnění pískovcových lavic hluboko ve svahu.

V roce 2014 se konal v Liberci II. inženýrskogeologický kongres. V jeho rámci byli za celoživotní zásluhy o rozvoj inženýrské geologie zlatou medailí Quida Záruby oceněni (zleva) Stanislav Novosad, Jan Rybář, Lumír Woznica a Jaroslav Pašek.

Naštěstí se ukázalo, že Lysá není zase tak úplně dutá, byť ony pukliny jsou vlastně součástí jeskynního systému, který se objevuje například na Lukšinci. Jakkoli by se popisované řešení mohlo zdát někomu banální, není to tak. Zárubova škola předpokládá řešení problémů srovnáváním se situacemi, které kdysi již třeba nastaly, dále pak důkladné ověření a studium geologických poměrů, morfologie terénu a stanovení předpokládaných reakcí mezi stavbou a přírodou, tedy v podstatě stanovení rizika oživení předchozích geologických procesů. Tedy žádná zázračná metoda, ale kvalifikovaný rozbor poměrů, soustavné měření a pozorování a odpovědná prognóza.

To je princip inženýrské geologie. 1. března 1980 bylo z vysílače na Lysé hoře zahájeno pravidelné vysílání druhého programu tehdejší Československé televize. Je tomu již třicet pět let. Vysílač slouží a snáší mnohdy velice náročné řádění přírodních sil, stojí východně od vrcholu Lysé hory v nadmořské výšce 1313 metrů, k níž musíme připočíst ještě 78m jeho výšky.

Až ho budete zase fotografovat, připomeňte si termín inženýrská geologie. A pana profesora Zárubu.

(Z připravované publikace „O lidech v Beskydech a o pozoruhodných památkách a přírodních zajímavostech I“, která vyjde péčí Okrašlovacího spolku Rozhledna v 11/2015)