Seděli jsme tuhle a vykládali si o tom a o onom, a já jsem se rozpovídala o jednom svém oblíbeném národě. „Ty je máš fakt ráda, ty psy pohanský?“ zeptal se mě kamarád. Nepohoršilo mě to, taky jsem četla Švejka. Místo abych ho šla udat myšlenkové policii za politickou nekorektnost, zasmála jsem se a řekla, že je fakt mám ráda, ty psy pohanský.

Zato nemám ráda myšlenkovou policii v žádném smyslu - to věčné chytání za slova, nepřipouštění nadsázky, ironie ani přátelského posměšku. A nejmíň ze všeho jsem ochotna přistoupit na bedlivé slídění ve vlastní mysli, pátrání po možném nekorektním smýšlení. Nudný by to byl svět, kdybychom si nemohli ze sebe navzájem utahovat - a nebezpečný: kdopak by se asi chopil rozhodování o tom, co je a není správné, co se ještě smí říkat, a co už ne? Určitě nikdo velkorysý a chápající.

Vzpomněla jsem si na tu příhodu v souvislosti s propuštěním nešťastných bulharských sestřiček. Shodou okolností jsem před několika dny zachytila v televizním publicistickém pořadu velmi dobře položenou otázku - zda libyjská média aspoň naznačují, že celé jejich věznění a odsouzení k smrti nebylo tak úplně „košer“. Ne, odpověděl dotázaný, píše se pořád stejně.

Pět zdravotních sester a lékař dostalo po návratu do Bulharska za jásotu přihlížejících milost. Inu, svět chce být klamán, praví přísloví, a koneckonců ti lidé byli odsouzeni, takže bulharský prezident dostál formálním pravidlům. Zajisté nevěří, že zdravotníci záměrně nakazili stovky libyjských dětí virem AIDS, stejně jako tomu asi nevěří žádný soudný člověk. Ale věřil tomu libyjský soud? Věřili tomu libyjští novináři? Copak jsou tam všichni zfanatizovaní a posedlí?

Spíš si představuju, že to bylo podobně jako u nás v padesátých letech: věřili prokurátoři, soudci a novináři zločinům, ke kterým se zmučení „viníci“ před soudem přiznávali? Vyšetřovatelé, kteří jejich „případy“ za pomoci sovětských poradců připravovali, tomu nevěřili ani náhodou. Proč tedy neříkáme rovnou a nahlas, že celé obvinění bylo vylhané, soud zmanipulovaný a odsouzení účelové? Abychom nepopudili Muammara Kaddáfího?

Obávám se, že se nám spíš v hlavě zahnizďuje myšlenková policie. Odsoudil je přece „legální“ soud... ale prosím vás, jakápak je v takové zemi legitimita toho „legálního“ soudu?

Víc by mě ale zajímalo, o co vlastně vůbec šlo. Měly být nešťastné sestřičky obětním beránkem za bordel v oné libyjské nemocnici - anebo šlo od začátku o to, něco z toho vytřískat? Spíš bych se přikláněla k první variantě: přece jen se mi zdá, že libyjský režim těžko mohl odhadnout, že někdo (kdo, mimochodem?) bude po osmiletém martýriu uvězněných ochoten zaplatit za jejich propuštění nějakou (jakou vlastně?) nehoráznou sumu.

Nebezpeční lidé ani režimy se prý nemají dráždit. Máme předstírat, že jim věříme čestné a dobré úmysly, které hlásají, potichu si myslet své a snažit se jim nějak diplomaticky zabránit v uskutečnění těch pravých úmyslů, o kterých mlčí. Nejsem si jista, zda je tento způsob politické korektnosti skutečně šťastný.

LN, 27.7.2007