Po přečtení článku Petra Placáka (Nebezpečné hlupství, LN 22.1.) jsem si pečlivě pročetl prezentaci Jiřího Čunka na nedávné lidovecké konferenci o sociální spravedlnosti. Pak jsem si znovu pečlivě pročetl Placákův článek. Jelikož jsem člověk smířlivý, pokusím se přinést nějaký pozitivní návrh.

Máme-li se dohodnout, musíme se nejdříve shodnout, zda nějaký romský problém existuje či nikoli. Pokud budeme tvrdit, že nikoli, opravdu není o čem hovořit a pak pryč s Čunkem!

Pokud ho chceme řešit, musíme nejprve stanovit diagnózu, tedy určit, v čem problém spočívá, a pak hledat vhodná řešení. Vhodným řešením, jak Petr Placák správně uvádí, není vrazit pacientovi skalpel do srdce a prohlásit, že je po nemoci.

Je ovšem omyl z něčeho takového vinit Jiřího Čunka. Reportéři na zmíněné konferenci nečekali na nic jiného než na nějaký „vhodný“ Čunkův výrok, za nějž by bylo možno volat Jiřího Čunka k odpovědnosti. Chtěli bychom po nich asi příliš, kdyby měli věnovat pozornost tomu, o čem ta konference vlastně byla a o čem Jiří Čunek vlastně hovoří. Šlo přece hlavně o nějaké to heslo.

Tedy: Jiří Čunek nehovořil primárně o Romech, ale o sociálně vyloučených. Skutečností ovšem je, že se to týká zhruba 80 000 z našich 200 000 romských spoluobčanů, proto těžko o Romech nehovořit. Na rozdíl od „bílých“ bezdomovců a jiných skupin má sociální vyloučenost Romů svou specifickou podobu. Tou je skutečnost, že existují velké klany, z nichž se mnohdy nesnadno vymaňuje ten, kdo touží po vzdělání a po stálé a dobré práci. (Je to jinak, pane Placáku? Pokud ano, jak?)

Na jedné straně zde máme nechuť „bílých“ Romy zaměstnávat, na druhé straně nechuť mnoha Romů svou situaci zásadním způsobem měnit. Větší díl viny na tomto stavu nese většinová společnost – s tím Jiří Čunek souhlasí. Jde tedy o to, jakým způsobem učinit práci pro Romy jednak možnou, jednak atraktivní. Jde rovněž o to, motivovat Romy, aby stáli o vzdělání pro své děti. (Pane Placáku, sledujete mě? Nebo jde o něco jiného?)

Další otázkou je, jak to udělat. Jiří Čunek upozorňuje, že dosavad se všechny vládní snahy o řešení situace míjely účinkem. Růst počtu sociálně vyloučených Romů se nezastavil. To je smutná skutečnost, nikoli „pomatená čunkovina“.

Jiří Čunek říká, že pokud Romové něco dostávají (např. sociální dávky), měli by společnosti rovněž něco odvádět (konkrétně posílat děti do školy). Jiří Čunek by byl tím posledním, kdo si myslí, že romská problematika má nějaké jednoduché řešení.

Co ale vlastně řešíme? Jde vlastně vůbec o Romy? Nebo šlo od počátku o staronový klacek na Čunka? Článek Petra Placáka je plný zbytečných a jedovatých invektiv. Řešení nenaznačuje ani v nejmenším. Bohužel, tak to v Čechách chodí. Když se někdo o něco pokusí, pěkně to slízne.

Nu, já se pokouším vysvětlit, oč Jiřímu Čunkovi jde. Dobře mi tak!