Je určení vlastního pohlaví základním lidským právem? Západní společnost k tomu míří

Jakmile zazní slovo sex či pohlaví, dost lidí začenichá: Ha, tady jde o lechtivost – kdo s kým a jak "to dělá". Podobně se asi vnímá i právní uznání "třetího pohlaví", které v pátek začalo platit v Německu. Co to vlastně znamená? Ve skutečnosti ne lechtivost, ale její pravý opak – až smrtelná vážnost.

Na první pohled to znamená: Stát registruje, že vedle mužů a žen existují též ti, kteří vykazují mužské i ženské pohlavní znaky (hermafrodité), nebo ti, kteří se pro jednoznačnou identitu nedokážou rozhodnout. Nic proti tomu. Takoví lidé věru jsou a moderní společnost by jim neměla dělat překážky. V jádru německého případu – jenž je tu zástupný za celou západní civilizaci – jde však o něco širšího. Když Spolkový ústavní soud uznání "třetího pohlaví" schvaloval, prohlásil, že právo určit vlastní pohlaví patří k základním lidským právům. Nárokový charakter je na celé věci nový a pozoruhodný.

Výrok ústavních soudců nemění nic na lidské sexualitě (na genderu, jak se jejímu vnímání říká) ani na tom, že ne všechny jedince lze bezezbytku zařadit do jednoznačných škatulek. Nemění nic na faktu, že ten problém znali už staří Řekové (Platón), že o třetím pohlaví psala filozofka Simone de Beauvoire (pro ni jímbyly ženy po přechodu) a že jeho existenci zachycují zákony Indie, Pákistánu, Austrálie či Nového Zélandu. Ale německý verdikt mění přístup k tomuto tématu. Prezentuje ho jako nárok, jako základní právo své vlastní pohlaví určit. A to je dost významný příspěvek nejenom do debaty o nárokové společnosti, ale i do probíhající praxe.

Jak změnit muže v ženu

Je to právní revoluce. To neříká nějaký zapšklý tradicionalista, ale Heribert Prantl, zkušený novinář s celoživotní pověstí levicového liberála, v listu Süddeutsche Zeitung. Onou revolucí nemyslí něco kýženého, nýbrž něco, co může přinést nejasné důsledky. Když i takto orientovaný komentátor přistupuje k novince s rozpaky, působí to nápadně.

Tady si položme řečnickou otázku. Jak by tu novinku komentoval klasický sociálně cítící liberál John Stuart Mill? Když Mill před nějakými sto padesáti lety pracoval na svém konceptu ústavnosti, její hlavní pilíř spatřoval v suverenitě parlamentu. A aby té suverenitě dodal vážnost pádným argumentem, který by byl zcela přesvědčivý a nad slunce jasný, použil tento: "Parlament zvládne cokoliv, až na to, že nedokáže změnit muže v ženu."

Ale kdepak, pane Mille, už dokáže. A i když to v německém případě nebyl explicitně parlament, ale ústavní soud, kdo užil argument o rozhodování ve věci vlastního pohlaví jako o základním lidském právu, je to už na světě. Řečeno s malou nadsázkou asi takto: Instituce liberálně demokratického státu dokáže změnit muže v ženu už tím, že takovou změnu prohlásí za záležitost konvence či osobního rozhodnutí.

Je to další příspěvek do nárokové samoobsluhy témat vyhlášených za pouhou konvenci, do krámku, jehož regály se stále rozšiřují. To není projev úředního rozhodnutí či autority, která se snaží prosadit svůj obraz světa. Je to naopak projev protiautoritářského smýšlení, které vidí v jakékoliv tradici projev, ba neblahou zátěž autority. A každý, kdo se proti tomu ozve, riskuje nařčení z toho, že sám hájí autoritářské manýry. Už proto je obrana proti nárokové samoobsluze tak obtížná. Možná i proto i levicový liberál jako Prantl projevuje jen jisté rozpaky.

Jak narazit na pokrokáře

Společnost názorové, nárokové, faktografické či jiné samoobsluhy se naplno začala rozvíjet až v éře, kdy tradiční média – především papírové noviny – jsou vytěsňována novými médii na bázi webu.

Web nabízí, navíc vlastně zadarmo, širokou participaci a pocit spontánní účasti v samoobsluze. Posiluje přesvědčení, že tradiční média, která informace řadí, strukturují a dávají do kontextu (ano, často tak činí neobjektivně, zaujatě a špatně), tím jsou nejen autoritativní, ale i autoritářská, centralizovaná a indoktrinující. Proti nim se vymezují webová média – spontánnější, ale i fragmentovanější a chaotičtější, prostě média nabízející informace volně v regálech, jejichž prvním symbolem byl blog.

Bloger je sám sobě autorem i autoritou. Sám si určuje agendu a témata, sám si klade otázky a sám si na ně i odpovídá. De facto je sám subjektem i objektem rozhovoru, který se sebou vede. Aby bylo jasno, na tom není vůbec nic špatného. Právě tímto způsobem se ozřejmuje a cizeluje veřejná debata. Ale ve chvíli, kdy model blogu začíná v debatě válcovat tradiční způsoby, posiluje samoobslužný charakter médií a společnosti vůbec.

Zájemce už není závislý na tom, co je mu předkládáno, ale sám si vybírá, co ho zajímá a ladí s jeho obrazem světa. Na webu si (bez autorit) najde fakta, postoje i názory konvenující s tím, co on sám chce mít potvrzeno. Pro svůj obraz světa získá tolik "objektivních" podkladů, že ho může považovat za demokraticky, společensky i faktograficky podložený.

Takto se plní nákupní košík v samoobsluze faktů i názorů, což není žádný zločin, nýbrž společenský trend. A když je košík dostatečně naplněn, vcelku nenásilně lze přejít ze samoobsluhy mediální do samoobsluhy legislativní, jak se teď ukázalo v Německu.

Shrňme to. Hrozbou není sám o sobě zákon legalizující "třetí pohlaví". Hrozbou může být nároková mentalita, pokud se utrhává ze řetězu a posvěcují ji instituce typu ústavního soudu. A zcela určitě je hrozbou smrtelná vážnost, s níž bojují se "zpátečníky" pokrokáři posilnění v názorové a nárokové samoobsluze.

Ilustraci nabízí Německo, pokroková berlínská čtvrť Kreuzberg. Tamní radní rozhodli, že veřejné záchodky budou pro muže, ženy i "třetí pohlaví". Když si z toho dělal legraci liberální list Die Zeit, tvrdě to schytal. Podle Jana Fleischhauera (Spiegel Online) z toho čišela taková směs ignorance, intolerance a nezájmu o fakta, jakou se vyznačuje bulvární Bild.

Tady to vidíte. Kdo hledá v názorové samoobsluze alternativní argumenty proti zapšklým tradicím i bulváru, nakonec může koupit tu nejpeprnější tradici bulváru.

LN, 5.11.2013