V neděli ve čtvrt na šest jsem si pustil televizi, abych se podíval na setkání papeže s představiteli Ekumenické rady církví. Nikde neměl papež větší zpoždění než tady. Celých deset minut zabíralo oko kamery zlatý papežský trůn, v auditoriu sedící preláty a u bočních zdí přitisknuté ekumenické hosty. Občas kamera nakoukla i na chodbu arcibiskupství. Když zde na svolavatele nenarazila, vrátila se zpět na jeho prázdné křeslo. Papež přišel provázen svými a uvítán povstáním čekajících. Neodmítám respekt vůči autoritám. Zahájení tohoto setkání však bylo pro představitele pozvaných křesťanských církví ponižující. To muselo alespoň dodatečně trknout každého, kdo viděl následující setkání papeže s akademickou obcí a papeže vstupujícího do Vladislavského sálu bok po boku s rektorem univerzity.

Předseda Ekumenické rady církví Pavel Černý mohl zvolit méně devótní oslovení nežli „Vaše svatosti!“ Ale mohlo to dopadnout i hůře. Nemyslím, že by se snad zrovna řídil instrukcemi šířenými před papežovou návštěvou médii – že má člověk při setkání s papežem pokleknout na jedno koleno, s výslovným připomenutím, že se to týká i nekatolíků. Znám však evangelické faráře, kteří jsou schopni líbat papeži prsten a pak o tom vyprávět jako o vzrušujícím zážitku. Pavel Černý papeži nic nelíbal ani se mu neklaněl, ba ve svém projevu k němu nemluvil ani nikterak servilně. Myslím, že Ekumenická rada církví má v jeho osobě představitele, jemuž je jasné, že konfesní svaz, který reprezentuje, není nějakým „béčkem“ římskokatolické církve.

Nevím, jaké jsou vatikánské předpisy týkající se oslovování. Pokud stanoví, že papež musí nejprve oslovit své kardinály a teprve potom pozvané hosty, jsou ty předpisy pro ekumenické setkávání v 21. století přežitkem. To byl druhý moment, kdy navenek dýchlo, že jsme si sice v Kristu rovni, tradice že však biblickou bezprostřednost podivně deformuje. Skutečnost, že předseda Ekumenické rady církví při svém projevu k papeži stál, zatímco papež při své promluvě seděl, bych vzhledem k rozdílnému věku těch dvou ani nezmiňoval. Za půl hodiny však papež proslov k akademikům vstoje zvládl. Nutno říci, že i oslovení přítomných zde znělo trochu jinak než chvíli předtím v arcibiskupském paláci. Pan prezident v něm dostal přednost před kardinály.

K tomu, abychom „všichni jedno byli“, má před sebou římskokatolická církev ještě dlouhou cestu. Takové je pro mne neverbální poselství onoho nedělního ekumenického sejití. Psychologové říkají, že neverbální projevy mají větší vypovídací hodnotu nežli verbální. Na jazyk si totiž člověk dává pozor. Mluví diplomaticky a papež navíc zcela jistě i strategicky. Vyslovením jména Jana Husa si samozřejmě nijak nezadá a k ničemu se nezavazuje. Je to jen „materiál“, z něhož mohou a mají církevní komentátoři vyvozovat závěry, které by papež nikdy neučinil. Ostatně husité nebyli poraženi křižáckými vojsky, ale papežskou diplomacií, která je postavila proti sobě navzájem. Slovní projevy mohou vyznít zcela korektně. Jediné gesto však odhalí víc než sáhodlouhé řeči.

Autor je evangelický farář