Na sklonku roku 2003 jsem napsal článek „Tři domy“. V prosinci roku 2010 jsem jej aktualizoval pod názvem „Tři domy po sedmi letech“ a v červnu roku 2013 jsem uveřejnil článek „Tři domy po deseti letech“. Jelikož události nabývají rychlý spád, rozhodl jsem se napsat další bilanční článek.

V předchozím článku (Tři domy po deseti letech) jsem psal, že Chalífát (Islámský stát) se může rozpadnout, ale že bude po čase založen znova. Ve všech předchozích článcích jsem upozorňoval, že pokud nenastane křesťanské probuzení, bude islám v Evropě posilovat a bude přitahovat nejen potomky přistěhovalců z muslimských zemí, nýbrž i „klasické“ Evropany. Tato předpověď se splnila vrchovatě. V současné době bojuje za Islámský stát již více Evropanů než Arabů z tradičních muslimských zemí. A opět se nejedná pouze o potomky muslimských přistěhovalců.

Postmoderní doba přeje různým spikleneckým teoriím, a tak je značná část Evropanů přesvědčena, že vlna muslimských migrantů, kteří zaplavují zejména Řecko, Itálii, Německo a Švédsko, je někým řízena. V podobném smyslu se vyjádřil i český prezident Miloš Zeman. Myslí si to i mnozí blízkovýchodní křesťané. Tak jsem například mezi nimi zaznamenal zřejmě dosti rozšířený názor, že za touto migrační vlnou je vláda Spojených států, spolupracující v této věci s vládou Turecka.

Pro lidi, kteří šíří spiklenecké teorie (a je celkem jedno, v jaké oblasti), mám většinou tato slova: „Je to horší, než si myslíte. Nikdo to totiž neřídí.“ Ano, moc na spiklenecké teorie nevěřím. Julius Assange se svými Wikileaks ani Edward Snowden se svými tajnými materiály nepřinesli sebemenší náznak, že si Američani sami sestřelili „Dvojčata“ nebo že řídili tzv. „arabské jaro“. Ne že bych americkou politiku považoval za chytrou, neřku-li moudrou. Ale zveřejněné tajné materiály neodhalily nic převratného a spíše potvrdily, že věci jsou více méně takové, jak se nám navenek jeví. Ne, americká politika nic neřídí, jen flikuje a počíná si naprosto bezradně. Ano, je to horší, než si myslíme. Spiklenecké teorie ale ponechme Adamu B. Bartošovi.

Co se potvrzuje stále silněji, je má výchozí teze z prvního článku, totiž že sekulární humanismus nedokáže průniku islámu do Evropy nikterak čelit. Nemohly se tedy nenaplnit mé předpovědi dalších teroristických útoků. Dnes už víme, že existují celé čtvrti, kde teroristé nacházejí zázemí. Podle průzkumů veřejného mínění by pouze třetina britských muslimů kontaktovala policii, kdyby zjistila, že někdo z jejich blízkých je džihádista. Třetina britských muslimů je toho názoru, že v oblastech Anglie nebo Skotska, kde mají muslimové většinu, by mělo platit právo šaría. A na 100 000 britských muslimů sympatizuje se sebevražednými útočníky. God save the Queen. V dané situaci tajné služby, případně policie, marně bijí na poplach. Strůjci listopadového masakru v Paříži byli v hledáčku belgické policie, ta ale neměla dostatek lidí, aby je mohla sledovat.

Vlády evropských států sice neustále ujišťují, že neopouštějí „evropské hodnoty“ a že ti, kteří přišli do Evropy z Blízkého východu či Afriky, je musí přijmout za své, nicméně praxe poněkud pokulhává. Naopak, zdá se, že v řadě evropských zemí dostává na frak hodnota snad nejvýznamnější, totiž svoboda slova. Zdá se, že skutečnými nepřáteli řady evropských vlád nejsou pachatelé trestných činů z řad muslimských imigrantů, ale ti, kteří upozorňují na to, že integrace tak velkého počtu lidí z jiné kultury není možná. Tyto hlasy jsou umlčovány a lidé, kteří je vyjadřují, jsou okamžitě nálepkováni jako islamofobové, rasisté, případně rovnou náckové.

U nás je situace jiná. A je mi líto, že rétorika mnohých odpůrců islámské imigrace je taková, až se člověk bojí, že kdyby se u nás dostali k veslu tito lidé, zatočili by se svými odpůrci stejně rychle, jako radikální islamisté. Někde mezi naivními „sluníčkáři“ a zarytými islamobijci pak zaznívají rozumné hlasy lidí, jako jsou Cyril Höschl či Václav Cílek, nicméně zdá se, že tyto hlasy utonou v záplavě naivity či nenávisti z obou extrémů. Jak říkal Masaryk, rozčilení není program. A podpásové argumenty těžko přesvědčí přemýšlivé a zodpovědné lidi, ať už tyto podpásové argumenty přicházejí z jedné či z druhé strany.

Svět je stále složitější a informací je stále více. A na každou pravdivou informaci připadá násobně více dezinformací nebo vyložených lží. A jak již bylo mnohokrát popsáno, díky moderním sociálním sítím se vytvářejí jakási jezírka stejně smýšlejících (a často stejně věřících týmž bludům), které už prakticky nelze ovlivnit pravdivými informacemi zvenčí. „Už jsem si udělal svůj názor, nepleťte mě fakty.“ „Nekažte mi můj hezký příběh pravdou.“

Tento fenomén zasáhl i křesťany. Křesťané často šíří dezinformace se stejnou naivitou a pílí jako nekřesťané. Obávám se, že církev bude muset v této oblasti projít nějakou zásadní reformou a přisvojit si mnohem větší úctu k pravdě, než bude schopná přijít se správnou a věrohodnou odpovědí na to, co se nyní kolem nás děje. Naštěstí je zde Bůh, který neztrácí kontrolu, ani když křesťané selhávají.

Co nás čeká v bezprostřední budoucnosti? Další teroristické útoky a ještě hlubší polarizace společnosti. Díky Bohu ale nemusíme propadat beznaději a můžeme se pokoušet zastavit násilí a nenávist, které se v současnosti zdají vítězit. Poslední slovo rozhodně mít nebudou.