Otázky a odpovědi po tragédii v Uherském Brodě

Marně čekám na rozumné odpovědi od představitelů státu a policie na otázky novinářů, kteří snad dokonce soutěží, kdo položí jpitomější otázku. „Byl to šílený střelec?“ „Jak se to mohlo stát?“ „Nepomohlo by omezení nošení a držení zbraní?“ „Jak je možné, že měl zbrojní průkaz?“ „Byl to vyšinutý člověk?“ Perlou v této hitparádě je pak otázka: „Co uděláte, aby se to neopakovalo?“ Ta je fakt dobrá. Stejně dobrá jako reakce ministra vnitra Chovance.

„Byl to šílený střelec?“ Tak předně skutečnost, že střelec zabil několik obětí, neznamená, že byl automaticky šílený. Šílenost není měřitelná a označení jejích průvodních projevů podléhá vnějším pravidlům hry stanoveným těmi, kteří se většinově za šílené nepovažují. Co je a co není tzv. šílené, je navíc dost poplatné době a toto označení slouží mnohdy jen jako alibi při zdůvodňování příčin nějakých stavů a dějů a jako mediální náhražka antidepresiv ze strany těch nahoře k těm dole. Pokud bychom zkrat jednoho měli navíc použít v rámci nepřípustné presumpce viny jako odůvodnění plošných opatření proti všem, pak bychom mohli rovnou sebrat řidičské průkazy polovině řidičů. Stačí se podívat na jejich chování v zácpě.

„Nepomohlo by omezení nošení a držení zbraní?“ Zpřísnění podmínek pro legální držení zbraní podobné činy neodvrátí. To bychom mohli rovnou odebrat zbraně i řadě policistů, městských strážníků a vojáků, protože momentální zkrat může postihnout každého z nás. Koneckonců ti z vás, kteří volají po zákazu zbraní mezi občany, protože jejich užití proti jinému je špatné, by zbraně policistům či vojákům neodebrali, přestože střílí po lidech také. A nesebrali byste jim zbraně přesto, že byl mezi nimi lesní vrah Kalivoda a každý rok mají ve svých řadách několik sebevražd služební zbraní, zatímco jiní se v činné službě podílejí na závažné trestné činnosti v organizované skupině. Ta důvěra v silové složky složené z cizích lidí a nikoli důvěra v sám sebe, je pro mě stěží pochopitelná.

„Co uděláte, aby se to neopakovalo?“ Nic. Možnost, že se to v různých obdobách opakovat bude, je rovna jistotě. Byl by zázrak, kdyby se něco podobného neopakovalo nikdy. Zabránit tragédii prostě nešlo a podobný čin se samozřejmě opakovat může. Tečka. A jelikož ani ministr vnitra Chovanec neodolal svrbění pýchy a na Primě pronesl, že „v České republice je drženo poměrně velké množství zbraní, je otázkou, jestli chceme, aby v české společnosti bylo tolik držitelů zbrojních průkazů,“ rád bych z pozice občana, který v paternalistický stát nevěří a opakovaně musel se zbraní v ruce na ulici nahradit jeho ochranářskou roli, když selhal, oponoval.

Chybou nebylo, že střelec měl zbraň či dvě - ať už je držel legálně či nelegálně. To se prostě opravdu stát může. Chybou bylo, že tam zjevně neseděl nikdo, kdo by měl zbraň taky a pokusil se útočníka zneškodnit. Policie nemůže být nikdy na místě takové tragédie včas. Bylo by dobré, kdyby se občané připravili na možnost, že bude nutné, aby svůj život bránili sami. A když nebudou muset, jedině dobře. Ostatně lidé by si měli znovu osvojit jeden fakt, který svou dosavadní socializací ztratili: Jejich život je zkrátka jejich. Ne státu, ne policistů, záchranářů, hasičů, souseda nebo ministra vnitra. To je nakonec základ všeho. Uvědomit si, že můj život patří mně a že pomocnou ruku nakonec nejjistěji najdu na konci vlastní paže, nikoli na konci paže ministra vnitra Chovance.