„Noviny nečtu, rádio neposlouchám, na televizi nekoukám a internetové zpravodajství neotevírám, co je opravdu důležité, se dozvím od lidí,“ řekla mi kamarádka. Ten postoj mě zaujal, už proto, že noviny čtu pořád, bez puštěného rádia v autě neujedu ani sto metrů, na ČT24 se dívám pravidelně a v internetovém zpravodajství ležím od rána do večera a navíc do médií přispívám, vedu dva internetové deníky a jen sem do Lidových novin pravidelně píšu už skoro patnáct let.

Už z tohoto profesního hlediska bych si přál, aby šlo o postoj ojedinělý, dokonce výstřední. Kdyby se měl stát obecným pravidlem, můžeme ta svoje mediální fidlátka zabalit. Vůči médiím je to postoj nespravedlivý. Ta moje médiovzdorná kamarádka využívá toho, že jiní lidé média sledují, tudíž se dozvídají věci a povídají si o nich, a tak se důležitá témata dostanou i k jejímu sluchu. Kdyby média zanikla, lidé by se nic nedozvěděli a to důležité by se k jejímu sluchu nedoneslo, protože by se to nedostalo do obecného povědomí.

S tím ovšem souvisí další důležitá otázka: Co je důležité?

Tak třeba v tuhle dobu se v médiích omílá chystaná výprava ruského motorkářského klanu Noční vlci přes půl Evropy do Berlína. Na zmíněném kanále ČT24 jsem sledoval neúspěšné snahy legendy české žurnalistiky Jana Petránka vysvětlit, že motorkáři jsou prostě motorkáři a mají v sobě zakořeněný fatální návyk jezdit na motorkách a kromě motorky je pro ně vše ostatní druhotné. Ze všech obrazovek a čtecích zařízení a internetových monitorů se na nebohého Petránka valila zásadní teze, že my na Západě jsme svobodný svět, a tudíž je třeba takovou motorkářskou výpravu zatrhnout. Vždyť je to blbost, chtělo se mi křičet a pak milého Petránka ustřihli. Nemyslím si, že se tak stalo proto, že by se znelíbil jeho názor, že motorky jsou motorky. Prostě vypršel čas vyhrazený pro prezentaci té důležité kauzy.

Nejen moje kamarádka, ale i já se dozvídám to či ono jaksi z ústního podání. Tak třeba z úplně jiného soudku. Povídal jsme si telefonicky s kamarádem, praktickým lékařem ze severu. On sám pak převedl hovor na jiné téma, na regulační poplatky. Dělá tam na severu obvoďáka, takže se ho to přímo týká.

„Počet marodérů mi stoupl o dvě stě čtyřicet procent,“ hlásil mi. A přidal veselé historky z ordinace. Chlápek si naporoučí léky a že přijde za dva dny znovu. Najednou je nechce, nebude se s nimi tahat. „Už jsou tu zase, ti, co si přijdou popovídat,“ sděloval mi. „Myslel jsem, že si za těch šest let, co poplatky trvaly, najdou jinou zábavu. Nenašli.“

Marně teď pátrám v paměti, zdali jsem četl něco o našem zdravotnictví po pádu poplatků. Ani přítel Google neporadil, o důsledcích se zřejmě nepsalo.

Asi to není důležité. Důležitá je debata o tom, zdali je přípustné, aby nějací motorkáři vjeli do oblasti svobodného světa.

LN, 20.4.2015