Na poslaneckých lavicích opět leží návrh zákona o registrovaném partnerství. Předkladatelé, rekrutující se z ČSSD, US-DEU, KSČM a ODS, tak po krátké době reprizují pokus z přelomu roku, který nevyšel o jeden jediný hlas.

Jak pádí čas, téma registrovaného partnerství nabývá nových podob. Zatímco opakovat etické argumenty pro a proti přestává být atraktivní, neboť všechny zazněly již v minulosti, stojí zato rekapitulovat, jednak do společnosti jakých zemí bychom vstřícným krokům ke gay a lesbické komunitě vstoupili, jednak ale také ostřící se politickou rovinu sporu.

Pomyslné rozcestí nám – vyhroceně popsáno - dává na výběr, zda jít afghánskou nebo skandinávskou cestou. V Afghánistánu jsou prý dodnes homosexuálové popravováni shozením z vysoké střechy či zakopáním u zdi, jíž je poté ještě zasypán. V Arménii je mužská homosexualita trestána až 5 lety vězení. Více „in“ je severský model. První zemí, která poskytla partnerům téhož pohlaví práva jako manželům, bylo v roce 1989 Dánsko. V jeho šlépějích se vydalo Norsko, Švédsko, Island a Finsko. Prvenství v uzavírání sňatků mezi homosexuálními dvojicemi má Holandsko, které bylo následováno Belgií. V Jihoafrické republice dokonce mohou homosexuální páry adoptovat děti (čerstvě k tomu má nakročeno i Belgie), po čemž si zhusta nedovolí volat ani čeští příslušníci gay a lesbického hnutí.

K zemím, jejichž legislativa je k „čtyřprocentním“ přátelštější než naše, dále patří například Německo, Francie, Lucembursko, Velká Británie, Španělsko, Švýcarsko, Nový Zéland, Kanada či některé státy USA a Austrálie. Jak vidno, máme co dohánět.

Přestože jde podpora/odpor vůči registrovanému partnerství napříč tuzemským politickým spektrem a přestože k němu mají přirozeně blíže lidé a strany náležející k pokrokovým (chcete-li liberálnějším) proudům, je třeba podtrhnout, že značnou práci na posílení práv dvojic stejného pohlaví odvedly zejména vlády řízené ČSSD.

Na dosavadní snahy čerstvě navázal premiér Jiří Paroubek. Ačkoli velkým bojovníkem za registrované partnerství byl Vladimír Špidla, tak ani on, ani Stanislav Gross neměl dostatek sil na to, aby je učinil středobodem politického zápasu. Tím spíš muselo zaujmout, že na zářijovém ústředním výkonném výboru ČSSD jmenoval Jiří Paroubek zákon o registrovaném partnerství na čelném místě mezi normami, jejichž prosazováním by se měli sociální demokraté vymezit vůči konzervativcům v opozici i vládní koalici. Zřetelně tak byl v rozbíhající se volební kampani formulován zájem ČSSD na schválení této úpravy. Mezi řádky řečeno: bylo by nemoudré a možná i ČSSD poškozující, pakliže by smyčku registrovanému partnerství znovu pomáhali utáhnout i jednotliví sociální demokraté.

Můžeme vést sáhodlouhé debaty o tom, jestli lze takto lehce transformovat morální dilema na politický problém. Sám se domnívám, že ano. Stačí si připomenout zhruba tříčtvrtinovou podporu veřejnosti usnadnění fungování homosexuálních svazků. Nic lépe nevypovídá o vzdálení se části zákonodárců (a jejich názorů) svým voličům. A Paroubkova iniciativa může vnést do celé věci pořádek.

Hlavně ale platí, že gayům a lesbám je naprosto jedno, jakým ústavním a politickým mechanismem bude dosaženo jejich rovnosti s většinovou populací. Monogamně a (až na výchovu dětí) veskrze „rodinně“ žijící páry chtějí jen spravedlivé zacházení v nemocnicích, na úřadech či u notáře a právem nechápou, proč jejich úsilí, jež navíc v konečném důsledku uleví i státním financím, je tak vytrvale a úspěšně některými dogmatiky torpédováno.

(Právo, 12.12.2005)