Jde-li o rodinu, jsou všichni stejného náboženství: nejlepším modelem je milující manželský pár s dětmi

Jeden by řekl, že diskuse na téma rodina v českém právu vyvolá nejen obrovský zájem odborníků různých odvětví, neboť rodina je pojem multidisciplinární, ale též že se přítomní neshodnou a diskuse bude bouřlivá, konfrontační a nesmiřitelná.

Žijeme ovšem v době navýsost paradoxní. Vrchnost naše i bruselská cukrem a bičem, nařízeními i tučnými dary podporuje genderovou rovnost, politicky korektně zakazuje nazývat věci pravými jmény, honí otce na rodičovskou dovolenou a matky nutí ke kariéře, zatímco registrovaným partnerům slibuje děti na počkání, podivujíc se, že mužů i žen není ve všech profesích přesně polovina a na výplatní pásce že jsou stále rozdíly, navzdory přednáškám, trendům, milionům podpory i snaze mnoha neziskových organizací.

Předpokládala jsem, že většina modernistů hájících základní svobody a lidská práva na cokoliv odlišného či menšinového bude vnucovat tradicionalisticky orientované menšině svůj názor na rodinu a pod praporem Evropské unie, pokroku a svobodné honby za štěstím prosadí legalizaci manželství nejen pro osoby stejnopohlavní, ale i pro tři a více osob, zvířat či věcí, o náhradním mateřství s mimozemšťany ani nemluvě. Ale příspěvky přednesené na sympoziu Pražského právnického podzimu 8. září 2016 v pražském hotelu Olšanka zněly ve skutečnosti docela jinak.

Kdy bude rodina šťastná

Co tvoří rodinu? Péče, láska a respekt (ředitel Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí Zdeněk Kapitán). Pokud rodina funguje, má ji stát nechat být a do vztahů a výchovy dětí nemá co zasahovat (ústavní soudkyně Kateřina Šimáčková). Funkční rodina si zaslouží uznání, fungující vztahy však trestuhodně opomíjíme. Pokrokem je nazývána tekutá společnost, v níž má právo sexu každý s každým. Takové soužití možná není nepřirozené, nikdy však nenahradí svazek muže a ženy (zástupce veřejné ochránkyně práv Stanislav Křeček). Tradiční rodina si zaslouží ochranu, netradiční vyžaduje kontrolu, a zatímco ztrácíme čas partikulárními problémy, skutečné hodnoty upadají (advokát Václav Vlk). A tak pseudověda klopotně potvrzuje feministický blud, že muži a ženy jsou totožní a rozdíly že jsou jen kulturně podmíněné, ačkoliv v celé samčí říši platí, že samice jsou biologicky odolnější a samci naopak vydrží menší zátěž. I proto každé pohlaví inklinuje k jiné práci (sexuolog Jaroslav Zvěřina).

Svět se mění a společnost a rodina s ním, české právo však na změnu nereaguje, neboť právní úprava je stále konzervativní, ignorujíc, že polovina společnosti žije nesezdaně (ústavní soudce Jaromír Jirsa). Bodejť by tak nečinila – manželství je ochrannou institucí pro slabšího, tedy typicky pro ženu s malými dětmi, zatímco nesezdané soužití je prosto povinnosti a bohužel také odpovědnosti. Proto tak láká, proto tak přitahuje (bývalá děkanka právnické fakulty v Olomouci Milana Hrušáková). Proto se muž, jenž sezná manželské povinnosti, racionálně rozhodne se radši neženit. Úpadek rodiny však nezastavíme penězi ani paragrafy, a tak budujeme domy, ale nikoliv domovy (psychiatr Max Kašparů). K tomu se přidává nově se rodivší právo na dítě (emeritní ředitel Ústavu sociální práce Miroslav Mitlöhner), k jehož zdárnému vývoji arci stačí tak málo: láskyplní vychovatelé, příznivě nakloněné další blízké osoby a elementární ekonomické zajištění (sexuolog Radim Uzel). Milující rodina v sobě nenese negativní sociální dědičnost bez ohledu na to, odkud se vzal původní genetický materiál. Proto téměř vždy v životě selžou děti z ústavů (moderátorka Pošty pro tebe Ester Janečková), proto by rodičovský pár měl být párem sezdaným (senátorka Milada Emmerová). Matky by měly být mladší a dítě by nemělo být jedináčkem. Dříve měli jedni rodiče více dětí, dnes má jedno dítě více rodičů (Lenka Westphalová z olomoucké právnické fakulty). A všichni biologičtí, právní i sociální příbuzní by se měli rozumně domluvit. Nic jiného totiž stejně nefunguje (senátorka Zuzana Baudyšová).

Závěr jednoznačně tradiční

Tak to bývá s očekáváními, jež se nepotvrdí. Nejlepší a nejstabilnější rodinou totiž byl, je a bude milující manželský pár s dětmi. S maminkou pečovatelkou a tvůrkyní domácího tepla, s tatínkem, který rodinu ochrání a zabezpečí. Teprve pokud toto řešení není možné, přicházejí na řadu modely náhradní. A ústavní péče je spolehlivě tím nejhorším (ministryně Michaela Marksová).

Autorka je advokátka a bývalá ministryně spravedlnosti

LN, 20.9.2016